Jak jsem si prošel Vietnamským peklem

Již od příletu do prvního města ve Vietnamu (Ho Chi Minh Town) jsem věděl, že závod v těchto podmínkách bude naprostý očistec. Stačil mi sprint mezi domestical a international terminálem a měnil jsem triko. 

Do cílové destinace - Da Nang, jsme společně s Terkou přiletěli v noci, ze středy na čtvrtek. Měl jsem tak dostatek času potrénovat a aklimatizovat se na místní podmínky, které připomínají pobyt v sauně. 

V pátek jsem měl na programu Briefing o závodě, registraci + Press konferenci. Vše probíhalo hladce v krásném resortu Hyatt Regency Danang Resort and Spa za plného konfortu ze strany pořadatelů.

V sobotu dopoledne jsem byl na pár minut běhat. Přiběhl jsem spocený jako po hodinovém tréninku v Austrálii a jen v duchu si říkal, jak v tomhle počasí uběhnu půlmaraton, natož absolvuji celý poloviční Ironman. Následoval odpočinek a odpoledne přesun na kole do depa, kde jsem uložil kolo až do neděle. Večer jsem si byl ještě zaplavat v 28 stupňů teplém moři a lehce unavený v 9 večer zalehl do postele.  

Den závodu - neděle 4:15 ráno….
Ve 4:15h ráno mě probouzí ten zatracený budíček. Nemám rád tyhle ranní vstávání, ale to k tomu prostě patří. Jsem už i podle našeho senilního “prezidenta” nenormální, když vstávám dříve, jak v 7 hodin ráno… No nevím, jestli by se mi závodilo lépe přes poledne.

Lehce před pátou ranní zavíráme dveře pokoje a jdeme pro skůtra… tedy vlastně ještě ne. Příroda volá… Musím se vrátit do pokoje. Jen pro představu: prázdné město=Václavák kolem 9. hodiny ranní.
Příjíždíme na místo činu. Kontroluji vše na kole, dofukuji galusky, ukládám “jídlo” (ještě teď je mi z těch gelů špatně) a přesouvám se na místo startu, kde se náhodou potkáváme s Petrem a Andreou Lukos. Prohodíme pár vět, ale myšlenky jsou už úplně jinde… kde mají záchody…? Neobvykle si odkrucuji čtvrtou návštěvu záchodu od rána a vcelku nervozní z úplně jiného závodu mezi profesionály jdu na start. 3,2,1 a už běžíme do pekla. 

Po 500m ztrácím hlavní skupinu a od této chvíle pro mě začíná můj osobní závod. Na plavání jsem od sebe čekal o hodně více. Nevím, co se stalo, ale tohle už nechci nikdy zažít. Vylézám z vody jako po pořádný párty. Hlava se mi točí, nohy necítím a ke všemu přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Začínám závodit sám se sebou.

Sedám na kolo. Roztáčím hůlky na 230w, což mi nedělá vůbec problém. Jen se pořád nemohu dostat do závodní pohody. Tep mám vysoký, nohy pořád zakyselené a do toho psychika na nule, ze špatného plavání. Až na 15km, kdy předjíždím prvního cyklistu, se začínám probírat. V tuhle chvíli pro mě začíná závod, konečně! Na otočce zjišťuji, jakou mám ztrátu. Sakra, ty borci jedou snad na skůtru a startovali 10minut přede mnou. No nic. Snažím se to neřešit a jedu si svůj závod. Nic jiného mi taky nezbývá. Cyklistická část byla na úplné rovině podél moře s jedním výjezdem na most. Takže 99% v aero pozici, vítr jako blázen a sluníčko, které bralo každým kilometrem víc a víc energie. Na každé občerstvovačce beru dvě lahve s vodou, tedy pokud se mi je podaří od staticky stojících Vietnamek chytit. Jednu lahev na “cestu” a druhou hned vylévám na sebe. Za otočkou vidím do té doby vedoucího Raelerta, jak se snaží opravit kolo. To se mu nedaří a pro něho závod končí. Pro mě před chvilkou začal. Blížím se k prostoru startu a cíle, jen mě čeká ještě cca 7km na otočku a 7km zpět do depa. Opět kontroluji rozestupy a zjišťuji, že jsem na borce od 7.místa nic neztratil, ba naopak je trochu dojel. Dostávám tak novou energii a těším se na běh.  
V depu se potkávám s jedenáctým závodníkem. Vybíháme společně na 21km dlouhou trať, která se kompletně běží po silnici podel pobřeží s minimálním stínem. Po této cestě jsme jeli dvakrát na kole, takže do třetice všeho….dobrého? Uvidíme. 

Hned na prvním kilometru se vzdaluji od jedenáctého v pořadí. V zápětí vidím Luka McKenzieho, jak jde pěšky po chodíku zpět do depa. škoda pro Luka, pro mě další impulz. Začínám se soustředit na to, abych se dokázal uchladit. Takže zastavuji u každé občerstvovačky, beru ledy do čepice a leju na sebe všechnu vodu. Na pátém kilometru vidím dalšího soupeře, jak leží ve stínu, úplně vyčerpaný…. 9.místo - TOP10 skoro v kapse, říkám si. Konečně jsem na otočce. V dáli, ve smogu, který je pro Vietnam typický, sotva dohlédnu na hotel, kde byl cíl. V tu chvíli to pro mě byla kosmická vzdálenost. Naštěstí jsem od otočky věděl, že kousek předemnou je borec, na osmém místě. Snažím se zrychlit, dostávám se na jinak otřesné tempo 4min/km a po pár kilometrech ho předbíhám. Stále se snažím držet stejné tempo a zachovat “chladnou hlavu”. Opět jsem v závodě osamocen a jediné co mě žene dopředu jsou občerstvovačky s ledem a studenou vodou. 
Posledních pět kilometrů postupně zpomaluji a na hodinkách odpočítávám každých 100m. Je mi vedro! Začínají mě brát křeče! Bylo to pro mě asi nejdelších 5km v životě. Proti mě beží davy borců, kterým to absolutně nezávidím a na jejich pohledu jen vidím, jak by chtěli být v mé kůži, tedy spíše na mé straně silnice a běžet druhým směrem do cíle. 

Do cíle příbíhám vyčerpaný a zároveň šťastný v dobrý umístění. Cílový čas je naprosto otřesný, ale v tomto závodě se na čas nehrálo. S finisher medajlí na krku hledám bazének s ledem, který po minutě opouštím. Zjišťuji, že mi to nedělá vůbec dobře. Lezu pod studenou sprchu, sundavám závodní dres a tím pro mě závod končí. V nohách ho budu cítit ještě dlouho a v mysli ho budu mít snad napořád! První závod v PRO kategorii, první TOP10 umístění, první skalpy opravdových profesionálů.   

Celý Vietnam byl pro mě obrovská zkušenost. Zjistil jsem, jak se mi přestupem do Profesionální kategorie otevírají dveře a teď je jen na mě, do kterých vstoupím. Doufám, že v dalších závodech předvedu kvalitní výkony a přesvědčím sebe i ostatní, že tento výsledek nebyl jen vyjímka.

Děkuji pořadatelům za nadstandartní servis a já mám ještě 3 měsíce na to, abych se zase o kus dál posunul a při Ironman 70.3 Cebu na Filipínách, kde bude podobné klima, předvedl kvalitní výkon. 
V nepolední ředě děkuji Jardovi za vedení tréninků, sponzorům a všem, kteří mi fandí. 
Kuba