V sobotu to úplně nevyšlo podle představ. Celé plavání jsem se bez velkých problémů pohyboval v druhé skupině soupeřů. Letos bohužel nemám výkonnost plavat v prvním balíku jako v předešlých letech. Na kole jsem se cítil fakt dobře a silný, jen soupeři byli o poznání lepší, a tak jsem pár minut ztratil. Celou cyklistiku jsem absolvoval úplně osamocen. Nebýt pár diváků podél silnice, tak si připadám, jak při sobotní vyjíždce. No a poté přišel běh, který byl velkým otazníkem už před závodem. Bohužel na 5km začínám cítit intenzivní bolest v oblasti achilovky a paty a přicházím k rozhodnutí ze závodu odstoupit. Nemohu riskovat přetržení achilovky. Je to zranění, které chce čas na vyléčení a ten jsem bohužel s blížícím se závodem neměl.

Věřím, že se do Bilbao ještě někdy vrátím a předvedu výkon, kterého se nebudu muset stydět a hlavně se podívám do cílové rovinky.

Děkuji za fandění a sledování online výsledků v průběhu závodu. Moc si toho vážím a těším se, až Vám i sobě udělám radost ze super výsledků na dalších závodech.

Většinu své triatlonové kariéry jsem snil o tom, vyhrát na největším triatlonovém závodě v ČR, Czechman triatlon. Včera, po skoro 20ti letech v triatlonu, se mi tento cíl podařil!

Byl jsem přesvědčený, že Czechman je pro mě zakletý. Již několikrát jsem byl na tento závod perfektně připravený, ale nikdy se mi nepodařilo podat výkon, který jsem pravidelně podával na zahraničních závodech. Včera jsem chtěl tak hodně vyhrát, až se mi to nakonec podařilo! Navíc v traťovém rekordu 3:53:44.

Děkuji všem soupeřům za včerejší závod, speciálně Pavlovi Wohlovi a Tomášovi Řenčovi za souboje až do posledních metrů. Od kluků jsem nedostal ani metr zadarmo.

Děkuji trenérovi Brad Kahlefeldt, který mě dokázal dostat do formy za super krátkou dobu. Dále mé rodině, která to se mnou nemá vůbec jednoduchý. A v neposlední řadě všem sponzorům a kamarádům, kteří mi fandí v této bláznivé cestě životem.

Rok 2020 je opravdu intenzivní a nepřestává překvapovat. 

Ještě se rychle vrátím k mému poslednímu závody Doksyrace, kde jsem bohužel kvůli žaludečním potížím na běhu nedokončil. Při chůzi zpět do cílového prostoru jsem měl dost času si rozmyslet na jaké závody se letos ještě vydám. Rozhodl jsem se, že letos vynechám Czechman triatlon a dám si několik týdnů pauzu od trénování. 

Posledních pár měsíců bylo fyzicky ale hlavně psychicky náročných a ačkoliv jsem si to nepřipouštěl, tak i tato skutečnost se odrazila v letošních výsledcích na ČP v Dlouhém triatlonu. Z poklidného života v Austrálii se díky stěhování zpět do ČR stalo časové peklo, na které jsem poslední čtyři roky nebyl zvyklý. Začátkem dubna 2020 jsme se rozhodli vrátit zpět do ČR. Dali jsme si dva měsíce na rozprodání všeho, co jsme měli v Austrálii. Poslední týden jsme už spali na zemi, na jedné matraci, protože to bylo jediné co nám z vybavení baráku zbylo. 

Po přiletu zpět do ČR jsme spali chvilku u rodičů a poté zbytek u mého strejdy, za což jim/mu moc děkujeme. Teď, v polovině září - týden poté, co jsme se nastěhovali do svého bytu, mohu oficiálně prohlásit - JSME ZPĚT V ČR. Bláznivý půl rok v ještě bláznivějším roce 2020. Teď se budu plně soustředit na novou práci učitele ZŠ a čekat, jaké další výzvy přinese rok 2020. S triatlonem nekončím, teprve se rozjíždím :-)

Dnes jen v krátkosti. Z velkého očekávání se stal velký smutek, který budu chtít napravit na dalším závodě Doksyrace 2020. Po nepovedeném plavání jsem se dostal v průběhu cyklistiky na dobrou pozici, která byla směřována k druhému místu v absolutním pořadí. Bohužel po problémech se zády jsem nebyl schopný popadnout dech, který mě odsunul až na 5.místo celkového pořadí a druhé místo ve věkové kategorii. Neměl jsem daleko od nedokončení závodu, protože tak velkou bolest v zádech jsem nikdy nezažil a snad už nikdy nezažiji. 

Na druhou stranu jsem rád, že jsem si po 6ti letech zazávodil na Pilmanu v parádní konkurenci. Děkuji organizátorům za super závod a příští rok se budu těšit! Další zastávka 13.9.2020 Doksyrace na Mácháči, takže s kým se uvidím? 

🇨🇿Zpět v českých vodách a hned 3.místo na MČR v Olympijském triatlonu v Příbrami. 🏊‍♂️Plavání mi dnes tolik nechutnalo, a tak lezu z vody na 8.místě se ztrátou více jak minuty na první plavce. 🚴🏻‍♂️Na kole se mi postupně podařilo dostat až na třetí místo za Honzu Volára (později vítěz) a Lukáše Kočaře (2.místo). Do depa přijíždím na děleném 3.-4.místě. 🏃🏻‍♂️Na finální třetí místo se dostávám hned na prvním kilometru běhu a to si již držím až do cíle. 

Sám jsem byl překvapený, jak dobře se mi jelo, i přes to, že to byl letos můj první triatlonový závod. A třešničkou je samozřejmě 3.místo na Mistrovství ČR a to v disciplíně, kterou úplně tak neovládám. Nebo? 🤷‍♂️
Další zastávka poloviční IM Pilman za dva týdny, kde už to budou jiný bomby. 💪💥

🇬🇧Happy to be back on start line again. This race was official Czech championships in Olympic distance and I’m super happy to take 3rd place over all in one of the best CZ TRI field 🚀. OD isn’t distance which I prefer and train for but it was one of the few racing days when I was in comfort zone from start to finish line without any crazy hard rate and pain. All Tri races around the country are ON thanks to government restrictions so next race will be Half “Ironman” Pilman - super hilly course which suits me 💪congrats to everyone who raced yesterday. It was nice to see so many czech tri friends after long time overseas. I’m back baby 

Po loňské nevydařené sezoně, kdy jsem měl více smůly, než úspěchů, jsem nebyl daleko od toho, abych skončil s triatlonem. Teď zpětně mohu říci, že mi pauza 4 měsíců nic nedělání opravdu pomohla a letošní sezona tak měla pořádné grády. 

Pořádně jsem začal trénovat až 1.dubna a skončil s trénováním 7.prosince hned po posledním závodě Ironman 70.3 Taupo na Novém Zélandu. Takže…. Za 9 měsíců tréninku jsem odtrénovat:
Plavání: 505km (157:58:55)
Kolo: 10838km (347:32:27)
Běh: 2022km (153:43:25)
Fitko: 14:08:15
Ostatní: 58km (2:57:53)

Když sečtu čas, která jsem strávil na tréninku, tak mi vyjde 28 dní, 4 hodiny, 20 minut, 55 sekund. Což znamená, že jsem skoro jeden celý měsíc v kuse trénoval - hrozná představa!

Teď se ještě podíváme na letošní závody. Jak jsem výše psal, tak jsem začal s tréninkem 1.dubna s tím, že jsem se chtěl pořádně připravit na Ironman 70.3 Cebu, které bylo 11.sprna - tedy 5 měsíců od začátku přípravy - rozuměj od nuly, protože po 4,5 měsících nic nedělání jsem byl fyzicky opravdu na nule. Nakonec jsem si ještě před Cebu střihl jeden závod - 5150 Davao, který jsem k mému překvapení suverénně vyhrál. 

A teď zpět k číslům:
Celkem jsem se postavil na start osmi závodů. 3 x Filipíny, 3 x Čína, 1 x Malajsie, 1 x Nový Zéland.
Z toho 3 závody na olympijských distancích (1,5km plavání - 40km kolo - 10km běh) a 5 polovičních Ironmanů (1,9km plavání - 90km kolo - 21km běh). 
S umístěním to bylo následovně: 
2 x 1.místo
1 x 2.místo
1 x 3.místo
1 x 4.místo
1 x 5.místo
2 x 6.místo

Ještě tu mám jedno zajímavé číslo a to je 32. Přesně tolikrát jsem letos vzlétl a přistál abych se mohl postavit na všechny výše jmenované závody. 
Takže sečteno - podtrženo… SPOKOJENOST! Letošní sezona se opravdu vyvedla. Jediné, co se mi nepodařilo, tak se kvalifikovat na MS v polovičním Ironmanu do Taupa a zakončit sezonu ve zdraví. Hned na prvním závodě jsem byl kvalifikaci úplně nejblíže, kdy mi chybělo pár vteřin na 3.místo, které bralo slot. Ale nevadí, zase jsem si to vynahradil kvalifikací na MS v Challenge, které se příští rok pojede opět na Slovensku. 

Cíl pro rok 2020 je tedy jasný - vyjet si co nejdříve kvalifikaci do Taupa a pak se perfektně připravit na oboje Mistrovství Světa. Nesmím ale zapomenout na zdraví, protože bez toho pojedu možná tak do …….. 

Pěkný Nový rok 2020 a Sportu zdar! 

Yees, konečně to dnes klaplo! 🥉3. místo!!🥉Po třech letech mezi profesionály se mi dnes povedlo dostat se na podium na Challenge Iskandar Puteri, Malaysie. Venkovní teplota 38 stupňů 🥵dala všem neskutečně zabrat, ale dnes prostě nemohu být nespokojen, protože tohle je moje první velké PRO pódiové umístění a věřím že ne poslední. 

Je 24 hodin po mém doběhnutí v Malaysii a už jsem zpět doma v Noosa Heads v Austrálii.

Plavalo se mi opravdu dobře a bez velkých problémů jsem se držel v první skupině nejlepších plavců. Právě plavání jsem se bál nejvíce, protože dva týdny zpět v Číně mě plavání zradilo. Kupodivu plavání bylo jediné z čeho mám dobrý pocit. 

Na kole jsem se nemohl dostat do své závodní pohody, a tak jsem se spíše trápil a propadal se startovním polem. Jel jsem společně s Guy Crawfordem, kterému jsem dva týdny zpět dal pár minut na kole, ale dnes to fakt nejelo. Třetí místo po kole nebylo daleko, a tak cíl na běh byl jasný. Neuvařit se, nepřepálit prvních 10km a postupně se přibližovat na třetí místo. 

Asi po 4km od depa se dostávám na třetí místo a nastává část závodu, kterou fakt nemám rád a to je postupně se vzdalovat a udělat si bezpečný náskok. Takže v překladu - pořád běžet bomby a doufat, že tělo vydrží. Daří se mi držet rozestup cca 2 minut, což v tak teplém podnebí neznamená vůbec nic (při závodě bylo kolem 38-39 stupni celsia). Jen pro info - první závodník Steve McKenna ztratil 4 minuty v posledních třech kilometrech před cílem, takže z jeho komfortního náskoku 5ti minut zbyla v cíli pouze jedna minuta. Mě se podařilo náskok udržet až do cíle a beru tak třetí místo v absolutním pořadí. 

Naprosto vyčerpaný a za živa uvařený, ale zároveň opravdu šťastný. Trvalo to přesně tři roky, než se mi podařilo postavit se na stupně vítězů ve Světové sérii Challenge. Teď to jen při nejmenším zopakovat za dva týdny na mém posledním závodě letošní sezony - Ironman 70.3 Taupo na Novém Zélandu.

Ironman 70.3 Xiamen - 6. místo, aneb proč si to neudělat složitý, když to jde lehce. 

Neskutečně, ale fakt neskutečně jsem pokazil plaveckou část. Ztratil jsem 4 minuty na první plavce a 2 minuty na první skupinu plavců, což pro mě málem znamenalo konec závodu. 

Na kole se jelo 3x kolem našeho hotelu a řeknu Vám, že jsem neměl daleko k tomu, abych to strhl rovnou na pokoj. Kolo jsem jel společně s Rakušanem, který neměl tolik sil střídat a tak si 90% odtáhnu pěkně sám. 

Do depa přijíždím na jedenáctém místě se sedmi minutovou ztrátou na první skupinu a 16 minut na první dva borce. To je ostuda! Nezbývá mi nic jiného, než běžet bomby a zkusit seběhnout co se dá. 

Už v prvním kole ze dvou předbíhám 4 borce. V druhém kole mám pořád 2 minuty na 6. místo a z úplně posledních sil se dva kilometry před cílem dostávám na šesté místo celkového pořadí. Ufff ještě že tak. Druhý nejlepší běžecký čas dne je opravdu malá třešnička na pokaženým dortu. Čas běhu 1:15:37. 

Jediné pozitivum je, že jsem dokázal přemluvit sám sebe tenhle závod nevzdát. Neměl jsem k tomu daleko. Mise Čína dnes končí. Vracím se zpět do Austrálie a za dva týdny znovu na cesty tentokrát do Malajsie na Challenge Iskandar Puteri - poloviční Ironman. 

Číně zdar - nazdar.

2. místo na Blacarrowexpress 5150 Subic bay - Filipíny. 🇵🇭 

Závod se pro mě nevyvíjel dle mých představ, ale ve výsledku jsem rád za další dokončení skvělého závodu organizovaný skupinou @Sunrise events. Hned po pár metrech plavání jsem ztratil kontakt s pozdějším vítězem, který si udělal kvalitní náskok, který vydržel až cíle. Dnes to nebyl můj den, ale hlavu vzhůru - za dva týdny další závod Ironman 70.3 Xiamen v Číně. 🏊🏼‍♂️🚴🏻‍♂️🏃🏻‍♂️🛏💪

6.Místo na Ironman 70.3 Xi’an (Čína) je pro mě lehké zklamání, ale..... 

Kvůli rozvodněné řece a kvalitě vody se zrušilo plavání, a tak se bohužel startovalo časovkou jednotlivců na 90km s 30s rozestupem. Takže každý za své a na plné obrátky od startu do cíle.💥 To vše v brutálním dešti. Startoval jsem jako druhý, což nebyla úplně ideálni pozice. I přes to jsem zajel jednoznačně svojí nejlepší časovku na 90km s průměrem 42,5km/h, 284w (4,7w/kg), čas 2:07. 🤭Následný běh byl očistec.🏃🏻‍♂️Věděl jsem, že musím běžet maximum až do cíle. První čtyři kilometry jsem necítil chodidla jak jsem je měl zmrzlé z kola, ale stále jsem se snažil držet tempo pod 3:40min/km. Poslední 2km melu z posledního a v cíli padám naprosto vyčerpaný na zem s časem běhu 1:17. Nastává pár minut pravdy, než doběhnou největší soupeři a já se konečně po skoro tři a půl hodině závodu dozvím, jak jsem dopadl. Šesté místo v těchto podmínkách a v naprosto odlišném závodění oproti triatlonu je pro mě vcelku úspěch.🏆Nejsem zas tak silný cyklista a dnes to bylo hlavně o cyklistice. 

Tímto závodem končí moje dvoutýdenní dovolená v Číně a zítra pěkně do práce. Pěkný týden všem! ⛩

Z čínského města Tianjing si vezu 1.Místo v olympijském triathlonu v absolutním pořadí s třešničkou na dortu v podobě nového traťového rekordu 1:50:09. Ve všech třech disciplínách jsem se cítil velice dobře a předvedl jsem můj dosavadní nejlepší výkon na těchto distancích. Teď mě čeká pár dní odpočinku a v neděli se postavím na start Ironman 70.3 Xi’an. 

Ouuu yees! 🥳🥳🥳 4.místo na @aguilaim70.3cebu ve společnosti TOP světových triatletů. Řekl bych, že na uklízeče dobrý 🤪 v cíli mě dělilo pouze 5 vteřin na třetího Tim Van Berkela, který bral slot na MS. Na prvního Tim Reeda ztráta 1min 57s. Byl to souboj až do cílové rovinky a ve výsledku jsem opravdu šťastný, že jsem dokázal zajet závod snů. Je to jednoznačně nejlepší výsledek za mojí TT kariéru. 

Report:

Do plavecké části (1,9km) jsem vložil absolutní maximum. Cíl byl se udržet za každou cenu v první skupině plavců, což se mi až do posledních 300m povedlo. Vylézal jsem s cca 10s ztrátou, kterou jsem potřeboval rychle vymazat. Z depa vybíhám s kolem společně s dvojící triatletů, kteří měli pomalejší depo a začíná stíhací jízda hlavní skupiny. 

Můj tep v tu dobu atakoval hranici 200tepů/min, ale za žádnou cenu jsem nesměl polevit, protože by tohle byl pro mě konec závodu. Po cca 10km (první větší stoupání) dojíždíme hlavní skupinu ze které je již v tu dobu odjetý pozdější vítěz, Mistr Světa z roku 2017, Tim Reed. Na 60km jdu na čelo skupiny a zkousím přidat na tempu. Všichni tempo akceptují, ale je vidět, že jsem jim vzal pár sil, což byl hlavní záměr. Zbytek cyklistiky absolvuji v hlavní skupině všech favoritů a je jasné, že o druhé až sedmé místo rozhodne běh. 

První dva kilometry průměrem 3:30min/km akceptuji pouze já, Mike Phillips a Tim Van Berkel. Naopak Torenzo Bozzone, Luke Mckenzie a další triatleti tempu nestačí. T.V. Berkel získává náskok cca 30s, za ním Mike drží pár vteřinový rozestup a to samé já za Mikem. Stále na sebe vidíme, což nás nenechá klidnými ani vteřinu závodu. Za námi s dvouminutovou ztrátou bězí Torenzo Bozzone a další. Pořádí se mění až na 16km, kdy Mike jde na 2. Místo. Každým kilometrem se přibližuji k Berkelovi, až náš minisouboj vyústí do cílové rovinky, kde s 5ti vteřinovou ztrátou beru čtvrté místo, které mě později dost mrzí, protože třetí bral slot na Mistrovství Světa. 

Celkově jsem ale extrémě spokojený, protože ztratit necelé dvě minuty na vítěze tohoto jména a bojovat o podium s dalšími profíky, kteří se triatlonem živí plus nechat za sebou triathleta jako je Torenzo Bozzone…a mnoho dalších.. uff je to pro mě opravdu obrovský zážitek. 

Další závod bude olympijský triatlon začátkem září v Číně a týden poté Ironman 70.3 Xian, Čína. 

Cíle pro letošní sezonu jsou nastavené a jsem připravený je všechny splnit. 

Pěkný den

Návrat byl překvapivě rychlý, nikoliv bezbolestný. Přeci jen 3,5měsíce nic nedělání bylo znát. A však po pár týdnech rozjezdu jsem začal tvrdě a poctivě trénovat. První závod jsem plánoval Ironman 70.3 Cebu na Filipínách, protože je můj nejoblíbenější, ale nevěděl jsem, jestli budu schopný se na něj za tak krátkou dobu připravit. Nakonec jsem se v tréninku začal cítit hodně dobře, a tak jsem se rozhodl zkusit olympijský triatlon na Filipínách, jako rozjezd před Cebu.

Ještě teď tomu nevěřím, že po 4 měsících jsem byl schopný skočit zpět do závodu. Za touto skutečností stojí jednoznačně Jarda Hýzl, který mě postupně každým rokem posouval krok po kroku na vyšší a vyšší úroveň, za což jsem mu nesmírně vděčný. Je jednoduché během dvou let vystřelit mezi nejlepší, ale pro nás bylo cílem jít postupně výš, což byla ta nejlepší strategie.

No a teď už konečně k závodu. 

Po problémech s letenkami se do Davao city dostávám v pátek večer, což v kombinaci dvou dní na cestě včetně spaní na letišti nebyla úplně ta nejlepší příprava před závodem, ale ve výsledku se osvědčila a ještě jsem ušetřil za levnější nízkonákladové letenky.
Den před závodem zjišťujeme, že se kvůli špatné kvalitě vody ruší plavecká část. A já si říkal proč ta voda tak smrdí, když jsem si dával ranní plavecký trénink v moři. No nic, naštěstí jsem nic nechytlil... Zatím. 

Namísto plavání byl 2,5km dlouhý běh, poté 40km na kole a 10km běhu.
První běh byl z mé strany absolutně nekontrolovatelný. Cíl byl udržet se těch nejlepších, což se povedlo, ale běžet tempo 3:10min/km v tom šíleném vedru a vlhku bych nikomu nepřál. Rychlé depo a šup na kolo. Naštěstí se hned od začátku kola cítím ve formě a čekám, až se náš vláček 5ti borců rozjede. Čekám až do 15km kdy zjišťuji, že nikdo nemá sílu jet, a tak se rozhodnu nastoupit. Ano já, který se loni sotva v takovém vláčku silných borců udržel.

Po asi 2minutách se ohlédnu za sebe a vidím pouze Mitche Robinse, se kterým jsem měl v plánu spolupracovat a udělat náskok na dobré běžce. Za ním pak viditelná mezera. Vracím se zpět do hrazdy a stále se snažím pořádně šlapat abychom se trochu vzdálili. 

Za další tři minuty se otáčím a za mnou nikdo, jakože ani v dálce nikoho nevidím. Nemůžu tomu uvěřit, ale při pohledu na mé průměrné watty od nástupu se tomu přestávám divit. Vracím se opět zpět do hrazdy a z ní slezu až na konci cyklistiky, kdy můj náskok byl kolem 5ti minut. Ještě teď tomu nevěřím.

Rychle propočítám tempo, které musím běžet, aby mě nikdo neseběhl a vyrážím do pekelné víhně běhu po dálnici bez stínu. Každou občerstvovačku se snažím co nejvíce zchladit a udržet tělo bez křečí a hlavně v pohybu. Otočka na pátém kilometru a začínám počítat vteřiny/minuty než uvidím druhého borce. Zjištuji že mám náskok kolem 3 minut, což mě lehce uklidnilo, ale ještě to bylo pořád necelých 5km do cíle, kdy se může stát naprosto všechno. 

Když od sedmého kilometru poslouchám od fandících Filipínců: “you’re Champion my friend” “yees Champion” nebo když děti začnou zpívat song “You’re the Champion” od skupiny Queen, tak už si nepřipouštím nic jiného, než první místo...

...Rychlé ohlédnutí za sebe a cílová rovinka jen pro mě! Dokázal jsem to! První vítězství mezi profíky po tak dlouhé pauze ale především po třech letech v této kategorii. Zažitek na který nikdy nezapomenu.

Děkuji všem kteří mi fandili a těším se, až Vám budu moc poslat další zhodnocení závodu, tentokrát z Cebu, které se konná 11. Srpna.

Sportu zdar

Photos by www.asiatri.com (Marvin Manalang)

Když jsem v roce 2017 zaplatil profesionální licenci ve Světové sérii Ironman, tak jsem měl o motivaci postaráno. Tenkrát jsem hledal něco, co mě v triatlonu posune dále a namotivuje být lepší. Profi licence se zdála být jediná cesta a zpětně bych tento krok nechtěl vrátit. Navíc jsme se s přítelkyní rozhodli zůstat v Austrálii na delší dobu, takže o kvalitní podmínky pro trénink bylo postaráno.

Závodění mezi profesionály je velice odlišné od klasického závodění mezi věkovými kategoriemi. Hned po prvním závodě mezi profíky - ve Vietnamu, jsem věděl, že tohle je správná cesta, kterou chci jít. Byl jsem naprosto ohromen neskutečným servisem, který se profesionálům dostává (mám zkušenosti pouze z AUS a Asie) a byl jsem jako Alenka v říši divů. Mohl jsem sedět u VIP stolů, mohl jsem bydlet v luxusních hotelech pro závodníky, nemusel jsem nikde čekat frontu, mohl jsem pokecat s legendami tohoto sportu, nebo pokecat o čemkoliv se součastnými TOP triatlety - no prostě sen, který bych přál zažít každému. Na dalších závodech se tento “sen” opakuje a pomalu přestává být snem. Vše mi začíná připadat naprosto automatické. I to, že skoro denně potkávám Mistra Světa Jana Frodena společně s nejlepšími triatlonisty a plavci na Světě prostě jednou omrzí a vše mi začně připadat naprosto normální a průměrné. Jediná motivace, která přetrvává je být lepší, než ostatní profíci.

Volno mezi sezonou 2017 - 2018 uteklo hrozně rychle a byl nejvyšší čas začít přípravu na sezonu 2018. Začátkem roku 2018, naprosto bez motivace, oslovuji plaveckého trenéra JR v Noosa Heads, kde společně s přítelkyní bydlíme. Do toho začínám jezdit na kole a běhat. Vše bez náboje a motivace. “Musím jít na trénink”. To jsou moje každodenní slova. Přítelkyně mi pořád říká - “nejdeš na trénink protože musíš, ale protože chceš”. Odpovídám - “ne, musím”. Tady nastává můj první problém. Přestávám dělat triatlon pro radost, ale proto, že musím. Ne že by mě do toho někdo nutil, to absolutně ne, ale je to něco ve mě, co mi říká “prostě musíš, jestli vynecháš pár tréninků tak si už neškrtneš”. Triatlon se stal pro mě něco jako droga. Musíš si jí píchnout, přitom vlastně vůbec nemusíš. Musím jít na trénink, přitom mě vůbec nikdo nenutí. Tohle cítím jako jednu z hlavních chyb, kterou jsem si uvědomil a kterou musím vyřešit. Vyřešit tím, že triatlon pustím na nějakou dobu z hlavy. Po tréninku se vždy cítím skvělě. Do tréninku vždy vložím maximum co ve mě zrovna je, ale donutit se na trénink? Skoro nemožné, ikdyž možné, protože jsem stejně na ten trénink jdu. 

Ještě v únoru 2018 jsem nevěděl, jestli chci závodit, nebo jestli si dám pauzu od triatlonu. Nevěděl jsem, jestli chci vůbec triatlon dělat. Až koncem února, kdy jsem začal pozorovat posun výkonnosti v plavání, jsem si řekl, že teď už si pauzu dát nemůžu. Měl jsem za sebou dva měsíce hodně těžkých a nepříjemných ranních plaveckých tréninků. Nechtěl jsem to jen tak zahodit. Cítil jsem, že mám šanci při závodě vylést v první skupině plavců a to byla pro mě velká motivace a vlastně jediná. V hlavě jsem si srovnal myšlenky a přihlásil se na první závod - Ironman 70.3 Busselton. 

V týdnu před tímto závodem jsem musel na operaci se zubem. V noci před závodem neskutečný vítr a déšť. Ráno před závodem nám oznámili, že se vzhledem k velkým vlnám ruší plavání…. Pořád jsem ale doufal v dobrý výsledek, protože jsem se cítil skvěle připravený. Nakonec celý tento závod skončil tím, že jsem píchnul na kole. Můj první nedokončený závod. Byl jsem namotivovaný, potřeboval jsem dobrý výsledek pro další motivaci a místo toho jsem promrzlý skončil na hotelovém pokoji, nikoliv šťastný v cílové rovince. Co dál?

Potřeboval jsem najít novou motivaci. Cítil jsem se ve formě. Nakonec si sama motivace našla mě. Kvůli zubům jsem musel odletět do ČR (nejlevnější varianta). Pobyt v ČR jsem si naplánoval tak, abych stihl tzv. Dva v jednom. Závod a zuby. Postavil jsem se na start Czechmana. Byl jsem přesvědčený, že vyhraju, v horším případě budu do třetího místa. Natrénováno na to bylo a ti co mě znají, tak věděli moc dobře, že maximálně budu do třetího místa. Ještě po kole si věřím na vítězství. Bohužel na čtvrtém kilometru běhu mi totálně odejdou nohy. Neskutečné křeče, nemůžu běžet. Nevím co se stalo, nikdy jsem to nezažil. Závod tak končí úplným propadákem. Bum, druhý závod.
Kde teď hledat motivaci? Jsem rozhodnutý, že po letošní sezoně končím minimálně na rok s triatlonem. Ještě v ČR si dávám dva týdny volněji od trénování, ale hned po příjedu zpět do Austrálie začínám trénovat na plný pecky, protože musím. “Já vím Terez, chci”.

Kde teď vzít motivaci? Přihlašuji se na další závod - Mistrovství Oceánie Ironman 70.3 Cebu - Filipíny. Závod, který je kvůli podnebí neskutečně těžký, ale zase kvůli atmosféře je to nejhezčí závod, který jsem kdy absolvoval. Právě kvůli atmosféře jsem se na závod přihlásil. Startovní pole je plný těch nejlepších triatletů. Do závodu jdu bez jakýchkoliv ambicí…. a ejhle. Poprvé za svojí kariéru ve Světovém triatlonu vylézám z vody v prvním balíku. Říkám si: “Teď na kole začne peklo ale musím se zde udržet co nejdéle”. Každým kilometrem čekám, kdy mi všichni ujedou a já budu muset zbytek cyklistiky jet sám. 50km, 60km, 70km… všude plno diváků, stále se držím…..90km. Jo! Dokázal jsem se udržte. Neskutečný. Teď už “jen” běh. Běh v 30+ stupních s 90% vlhkostí. Neskutečný, žádná křeč, ba naopak zrychluji. V cíli jsem na 9.místě. Naprosto nejlepší umístění, můj nejlepší cílový čas všech dob a vůbec první prize money za 16let v triatlonu. YES! Jsem naprosto v euforii a zapomínám na to, že chci končit. Tohle byl výkon, na který mám natrénováno a který se ode mne očekává. Přesně tohle jsem potřeboval. 
3 týdny po závodě v Cebu jedu na další závod. Tentokrát na Ironman 70.3 Sunshine Coast, který mám doslova za barákem. Super rychlý triatlon. Cíl je jasný. Zajet si osobák. Celý závod nebyl podle představ, ale naštěstí jsem zaběhl super rychlý půlmarathon. BUM. Cílový čas 3:56:01

4 roky nikdo z Českých triatletů nezajel poloviční Ironman pod 4 hodiny. Letos se to povedlo pouze Lukymu (Lukáš Kočař), který zajel 3:59:50 na Challenge Praha a mě se to letos povedlo na dvou závodech (Cebu, Sunshine Coast). Tento malý rekord do letošního roku držel Filip Ospalý (Pokud mám správné informace).

Nechci myslet na to, co by se stalo, kdybych  v Cebu a na Sunshine Coast zajel špatně. Myslím si, že bych zhodnocení sezony psal již někdy koncem srpna. 

Po závodě na Sunshine Coast si dávám pár dní odpočinku a začínám znovu trénovat. Zatím se nepřihlašuji na žádný závod, pouze trénuji. Motivaci neřeším, trénuje se mi vcelku bez problémů. Začínám se opět cítit dobře a začínám vymýšlet plán na konec sezony. Období Říjen/Listopad se zdá být skvělý na závodění po Asii. Vymýšlím tak měsíční tour po závodech. 3 závody v jednom měsíci, ve třech různých zemích a ve třech různých triatlonových sérií s jedním místem, kde budu po dobu měsíce bydlet - Phuket. 

Teď celý měsíc přiblížím jen ve zkratce. První závod Challenge Kanchanaburi - Thajsko… Déšť, změna cyklistiky, defekt (Závod dokončuji na 5. Místě - nejlepší umístění v PRO kategorii). Druhý závod 5150 Subic Bay - Filipíny. Vyrovnaná výkonnost ve všech třech disciplínách - 3.místo (vylepšení nejlepšího umístění v PRO kategorii). Jsem šťastný, ale ne tolik jako po závodě v Cebu. Poslední závod Ironman 70.3 Xiamen - Čína. Špatné plavání, defekt na 3km cyklistiky, druhý nedokončený závod v letošní sezoně. Zklamání. 

Takže sečteno, podtrženo. Nejvíce kontrastní sezona, kterou jsem kdy měl. Na jednu stranu velký neúspěch ze dvou nedokončených závodů společně s propadákem Czechman a na druhou stranu dvakrát vylepšený osobní rekord při polovičním Ironmanu a nejlepší umístění v PRO kategorii.  

Obdivuji všechny triatlonisty, co chodí denně na plný úvazek do práce, mají rodinu a ještě se věnují triatlonu. A hlavně - mají motivaci do trénování. Věřím, že za několik týdnů chytím takzvaně slinu a začnu se triatlonem bavit a začnu ho mít opět rád. Teď si chci odpočinout, věnovat se jiným sportům, koníčkům a hlavně přítelkyni/snoubence/skoro manželce, díky které jsem to s triatlonem nevzdal hned začátkem tohoto roku.

Finance. Tohle je věc, kterou jsem zbaběle neřešil v době, kdy mi všechny závody platili rodiče. Já jen přijel, odzávodil a bylo. Pěkný triatlonový víkend. Raději nechci počítat, kolik financí museli kvůli mě do triatlonu investovat. Tohle jim nikdy nedokáži vrátit zpět. Od doby, co si na triatlon vydělávám sám společně s Terkou a s pomocí tří sponzorů, tak vidím, kolik to všechno kolem stojí. Říkám si, jestli tohle je ještě pořád koníček. Jestli tohle je ještě sport pro “normální lidi”, nebo jestli se tenhle sport přesouvá do vyšší vrstvy společnosti. Pokud chci být dobrý, tak musím mít vybavení, které by mělo odpovídat mé výkonnosti.

Každým rokem se snažím oslovit pár firem, o kterých vím, že případné propojení s mým jménem, mi dává nějaký smysl. A jak to v 90% případu dopadne? “Výsledky máš úžasný, líbíš se nám, ale ty bydlíš v Austrálii viď?”. “ano”, odpovídám. “aha, to jsi pro nás hodně daleko” - takže vlastně neatraktivní, nezajímavý. Odpovídám, že díky Austrálii jsem veřejností více vnímán, než když jsem bydlel někde v ČR a zapadl mezi ostatní triatlonisty. A odpověď? Žádná. Tímto konverzace končí. Je tohle žebráctví? To samé zkouším v Austrálii. Odpověď? “Rádi bychom tě sponzorovali, ale bohužel nejsi občan Austrálie. Zkus se prosím obrátit na českou pobočku, tam po tobě hned sáhnou”. Není tohle začarovaný kruh…?

Život průměrného profesionála je jako život žebráka. Stále věříte v lepší dny a úspěchy a zároveň děláte vše pro to, aby se jednoho dne “někdo” ukázal a osvobodil Vás z žebráctví. Bohužel za to, že seš žebrák můžeš ve většině případů sám. 

Asi si vybírám špatné firmy a značky, protože si to jinak nedokáži vysvětlit. Letos jsem zjistil, že už mě ani nebaví pořád “žebrat” o podporu. Nejsem člověk, co se umí vychvalovat do nebes a udělat ze sebe Mistra Světa z normálního závodu. To je možná další chyba, ale já takový nejsem. Na druhou stranu jsem nemírně vděčný firmám a osobám, který mi ať už finančně, nebo jakkoliv pomohli u tohoto sportu zůstat.

Budu pozitivní a proto sezonu budu hodnotit z větší části pozitivně. Vlastně já jí “musím” hodnotit jen pozitivně, ikdyž moc pozitivní není, protože sportovce se špatnými výsledky nikdo sponzorovat nebude. To jen malá realita ze sportu. Teď vím, že si roční volno od triatlonu nedám. Bylo by škoda bydlet v Austrálii (Noose) a pouze pracovat. Dám si proto jen pár měsíční pauzu. Nevím kolik měsíců to bude. Nevím jaký závody pojedu příští rok. Jediné co vím, tak chci, aby mě triatlon začal opět bavit, abych se začal na každý trénink těšit, abych “nemusel”, ale chtěl, abych zapomněl na to, kolik mi triatlon vzal a začal přemýšlet nad tím, co mi triatlon může dát.

Chtěl bych poděkovat Jardovi Hýzlovi, který mě perfektně připravil na letošní sezonu. Mrzí mě, že jsem kromě pár závodů neprodal všechny natrénované hodiny. Povedlo se nám zase o kus zlepšit a za to ti moc děkuji. Dále bych chtěl poděkovat Petrovi Novákovi se kterým konzultuji cyklistické tréninky. Dále plaveckému trenérovi (James Rodgers), že mě v plavání posunul o level výše a taky díky němu jsem letošní sezonu dobojoval až do konce. Dále děkuji celé rodině, kamarádům, sponzorům a prostě všem, co mi fandíte a podporujete v průběhu roku. Jsem Vám za to vděčný a ještě jednou děkuji! 

To je vše, co jsem měl na srdci. Je mi teď lépe. Někteří z Vás si budou možná myslet, jak tady brečím nad tím, že nejsem dobrý, nemám peníze a bůh ví co dále. Jestli si to myslíte, tak je mi Vás líto. Ale jelikož jste to dočetli až sem, tak Vám ležím už delší dobu v žaludku a to je dobře :-)

Vám ostatním moc děkuji za podporu a ……. já se vrátím! Protože CHCI.

BlackArrow express 5150 Subic Bay

• Nejlepší umístění za poslední dva roky mezi profíky a přesto nejsem úplně spokojený.
  

Před závodem jsem se cítil velice dobře a připravený podat skvělý výkon. Těšil jsem se, že si konečně zazávodím na bezhákovém olympijském triatlonu (1,5km plavání - 40km cyklistika - 10km běh).

Šanci bojovat o první a druhé místo jsem ztratil mojí chybou hned po pár minutách od startu. V domění, že plavu v nohách dvoum nejlepším plavcům, jsem ztratil přibližně 100m právě na nejlepší plavce. Jakmile jsem tuto skutečnost zjistil, tak bylo již pozdě a i přes to, že jsem se snažil plavat přibližně 5minut absolutní maximum, tak se mi nepodařilo k nim přiblížit. Po zbytek plavání jsem se snažil držet vysoké tempo, aby náskok prvních dvou nebyl tak veliký. 
Z vody vylézám na třetím místě s minutovou ztrátou. Pár vteřin za mnou vylézá Americký profesionál Tim Linn a nejlepší Filipínský triatlonista na olympijských tratí John Chicano.

Na začátku cyklistiky se znažím sundat vysoké tepy z plavání, což se mi vůbec nedaří a trvá mi asi 15minut, než se dostanu do své cyklistické pohody. Bohužel s vysokými tepy po plavání letos hodně bojuji a na příští rok s tím budu muset něco udělat. V průběhu 15ti minut jsem dojetý Timem a Johnem. Takticky se zařazuji na třetí pozici v našem vláčku a pouze si hlídám 12m od zadního kola mého soupeře. Začínám se cítit komfortně a vymýšlím taktiku na druhou polovinu závodu. V polovině druhého/posledního okruhu se rozhodnu nastoupit a vytvořit si náskok na nadcházejících 10km běhu. 

Do depa přijíždím s asi minutovým náskokem na pronásledovatele a vydávám se vztříc10km běhu v brutálním Filipínském vedru.

Rtuť teploměru sahá ke 40ti stupním celsia a to je teprve 8 hodin ráno. Od začátku běhu se snažím běžet co to dá, ale teplo mě zpomaluje na tempo podobné polovičnímu maratonu. Naopak Filipínec běžící za mnou v tempu pod 3:30min/km se začíná rozehřívat z větrné cyklistiky. Na šestém kilometru běhu jsem Filipíncem seběhnut a bohužel nejsem schopný akceptovat jeho tempo. Na občerstvovačkách vyhledávám Redbull, na který jsem při závodě zvyklí a doufám v udržení třetího místa. 

Na čele závodu se v tuto chvíli odehrává velký souboj o první místo. Sam Betten zde vyhrál 4 krát za sebou a velice touží po pátém vítězství v řadě. To se mu bohužel nepovede, protože Mitch (můj spolubydlící v průběhu víkendu) nasazuje tempo kolem 3:15min/km a postupně se Samovi vzdaluje. 

Pořadí v cíli je tak následující. Zasložené vítězství bere Mitch Robins, druhé místo Sam Betten a já si po pár minutách od nich dobíhám pro třetí místo mezi profesionály. Filipínec, který mě předběhl si tak doběhl pro první místo mezi Asijskými profíky, kteří mají svojí speciální kategorii.

Před závodem jsem doufal, že budu více v kontaktu se Samem a Mitchem, ale moje chyba po pár metrech plavání se stala osudnou pro následující vývoj závodu, se kterým jsem úplně nepočítal.

Ve výsledku jsem rád, že jsem se po dvou letech, od přestupu z věkových kategorii mezi profesionály, mohl zpět postavit na stupně vítězů. Popravdě jsem nečekal, že se letos postavím na stupně vítězů. 

Teď mě čeká poslední týden a půl na Phuketu. Příští středu (14/11/2018) odlétám do Číny (Xiamen) na poslední závod sezony. Startovní listina je plná skvělých triatlonistů, tak se těším na těsný souboj o stupně vítězů. 

Ten, kdo mě sleduje již nějakou dobu, tak mu je tento závod poněkud povědomý. Ano, kvůli tomuto závodu jsme před dvěmi lety do Austrálie přijeli. Závod byl tenkrát vyhlášen jako Mistrovství Světa. 

Nemusím se úplně rozepisovat, jak probíhala cesta na závod, protože jsme ho měli vyloženě za domem. Mohl jsem si tedy dovolit pracovat až do soboty, v neděli si zazávodit a v pondělí jít zpět do práce. Můj zaměstnavatel byl štasný, že budu chybět jen jeden den a ne celý týden, jako tomu bývá při závodech, na které musím létat několik desítek hodin. 

Vzhledem k faktu, že do minulé soboty nepršelo skoro čtvrt roku, tak si počasí usmyslelo, že to dožene během nedělního závodu. V sobotu při ukládání kola do depa mě i ostatním borcům zakázal rozhodčí jakýmkoliv způsobem přikrýt elektronické řazení, které by mohlo vyskratovat díky prudkému dešti. Všechny triatlonové závody v Austrálii jsou tzv. plastic free, takže jsem se modlil, abych ráno před závodem nezjistil, že mi neřadí kolo. Naštěstí moje kolo Argon 18 (#lbssport) vydrželo, což dobrá desítka ostatních   závodníků říci nemohla. 

Již od rána pršelo jako z konve, foukal silný vítr a venku bylo přibližně 15st. Při ranní kontrole kola v depu a uložení potřebných věcí pro závod se spouští silný déšť, takže všechno, co jsem měl na sobě bylo totálně promáčené. Nemluvě o všech věcech které potřebuji na závod. V depu jsem potkal pár borců, co měli na sobě již neopren, což bylo rozhodně nejlepší oblečení v daný čas. 

Plaval se jeden okruh v okolí pláže v Mooloolabě. Vzhledem k podmínkám, které panovaly, byl oceán dost rozbouřený. Na všechny závodníky tak čekalo těžkých 1,9km které kvalitně prověřily, kdo umí plavat v otevřené vodě. Hned od startu se snažím být co nejblíže nejlepším plavcům a držet se v první skupině. Bohužel po cca 600m mně vlna odnese kousek od skupiny a než se stihnu vzpamatovat, tak na ni ztrácím kontakt. Snažím se ze všech sil dotáhnout do skupiny, ale vzdálenost mezi námi zůstává pořád stejná. Po zbytek plavání tak plavu úplně osamocen mezi první a druhou skupinou plavců. 

Po přeběhu z vody do depa rychle nasedám na kolo a nemusím úplně nikam pospíchat, což mi vyhovuje. Osamocen se z města dostanu na dálnici. Netrvá dlouho a jsem pohlcen druhou skupinou, se kterou objíždím celou cyklistickou část. Píši “pohlcen skupinou”, ale mezi jednotlivými závodníky musí dle pravidel být 12m, takže si vesměs jede každý za své. I přes to, že s námi jela skoro celou dobu motorka s rozhodčím, tak většina borců těch povolených 12m ignoruje a dle mého odhadu se pohybovali na nějakých 5ti metrech rozestupu. Cyklistická část se mi nejela tak “na pohodu” jako v Cebu (Filipíny), ale snažil jsem se plně soustředit na běžeckou část. 90km zvládám za ……… s průměr 250w, což je stejně jako v Cebu. 

Z depa vybíhám jako první z celé skupiny závodníků se ztrátou …… minut na první skupinu. Náskok byl pro ně dostatečně velký, takže o první desítce bylo rozhodnuto. Od prvního metru běhu začínám cítit velkou bolest v bedrech. Snažím se na bolest nemyslet. Nejraději bych zastavil, lehl si na zem a záda si protáhl...na to budu mít dost času v cíli. Na 4km dobíhám Alexe (Našeho spolubydlícího, který odpadl z vedoucí skupiny již v průběhu kola) a rozbíháme si svůj vlastní závod. Oba se chceme navzájem porazit a rivalita v danou chvilku byla na tom nejvyšším stupni. Několikrát si vzájemě nastupujeme jako by jsme běželi nějaký sprint triatlon. Nedarujeme si ani metr trati až do 18km. Po tom, co jsem asi po šesté nastoupil a Alex se vždy dotáhl, zkusil i on pořádný nástup, na který jsem už neměl sílu zareagovat. Vytvořil si asi 10ti vteřinový náskok, který jsem nedokázal seběhnout a o tom, kdo se umístí na 13., resp. 14. Místě bylo rozhodnuto. 

Cílový čas: 3:56:01 je mým nových osobním rekordem, který jsem vylepšil po přesně třech týdnech od posledního závodu v Cebu na Filipínách, kde jsem poprvé prolomil čas "pod 4 hodiny". V tomto měsíci jsem posunul vlastní hranice a zajel dva osobní rekordy. Ještě jeden rekord stojí za zmínění a to je čas půlmarathonu 1:17, který, pokud si dobře pamatuji, je zatím mým nejlepším. S cílovým časem jsem nadmíru spokojený, jen to umístění mě mrzí, že nebylo alespoň do TOP10. Samozřejmě záleží jaký profil má daný závod, ale konkurence je opravdu kvalitní. Z toho soudím, že pokud nezajedu závod pod 4hodiny, tak nemám šanci být mezi 15ti nejlepšími.

Teď mě čeká tréninkově volnější týden a od dalšího týdne začne příprava na další závod - Challenge Thailand (21.října), který se jede víkend po Mistrovství Světa na Hawaji. 

Děkuji, že jste dočetli až do konce a mějte pěkný den,
Jakub

V pondělí večer, po práci, nasedám na letadlo směr Manila s pětihodinovým přestupem v Kuala Lumpur. Celý přesun proběhl bez jakýchkoliv problémů a v úterý kolem poledne vylézám z letištní haly v Manile. Teplota mi přijde vcelku fajn, popravdě jsem čekal větší vedro. 

V Manile bydlím u kamaráda Petra Lukosze. Servis mám od nich 100% a nic mi nechybí k tomu, abych kvalitně připravil tělo na místní klimatické podmínky. Ještě jednou bych jim chtěl touto cestou poděkovat za super servis v průběhu dvou dní. 
Ve čtvrtek ráno se přesouvám od Petra na letiště. Cesta trvá déle, než předpokládám. Prostě Manila. Po hodině jízdy v Manile zjištuji, že jsem asi 3km od Petrovo baráku. Lehce se začínám potit a nespouštím oči z řidičovi navigace, která ukazuje dojezd za další hodinu. V hlavě rychle přepočítávám, jestli stihnu letadlo. Po dvou hodinách a asi 10km jízdy přijíždím na letiště - včas. Mám hodinu do odletu. Čeká mě hodinový let do Cebu.

Let opět proběhl hladce, až na turbulence. Kolem poledne se dostávám do letištní haly, kde na mě čekají doslova zástupy lidí. Po mnoho selfie s organizátory se dostávám ven z letiště, kde je připravena taneční skupina, která pro každého PRO závodníka zatancovala asi tříminutovou sestavu. Pokud bych v tento okamžik musel letět domů, tak jsem spokojený a plný zážitků.. Ale tohle byl jen začátek. Kdybych se měl rozepisovat o všech službách a akcích, které pro nás organizátoři připravili, bylo by to na dlouho. Sečteno, podtrženo -  servis od Sunrise Event je naprosto nejlepší, co jsem zažil a je to sen každého závodníka. Letos slaví 10 let pořádání závodů a již teď mají za sebou dva mistrovské závody, což samo o sobě hovoří o kvalitě. 

V pátek večer je na programu welcome dinner. Uvítací večeře spíše vypadala jako after párty. Stage jako na regulérním konzertu, dvě vystoupení, mnoho muziky a pár PRO triatletů na podiu, kteří se nechali unést atmosférou. Prostě paráda! Touto “párty” mnoho triatletů zjistilo, že tento závod není jako 90% ostatních závodů a že v nedělí to bude ještě větší sranda! A taky byla! 

Teď k závodu, pěkně po disciplínách:
Plavání - 1 okruh v průzračném moři s velkým proudem. Od začátku se snažím plavat co největší tempo, abych vydržel co nejdéle v první skupině (ne jako v loňském roce, kdy jsem ztratil kontakt po pár metrech). Zjištuji, že se v klidu pohybuji v první skupině, a tak lehce zvolňuji a upevňuji si pozici za Craig Alexander na konci skupiny. Z vody vylézám na konci první skupiny s časem 25:35. Čas není žádná sláva, ale bohužel vlny a proudy udělaly svoje. 

Rychle se přesouvám do depa, navlékám vršek závodní kombinézy, svlékám tu plaveckou a co nejrychleji se snažím vypadnout z depa na kolo, abych chytil první skupinu i na kole. 

Kolo - 3 okruhy kolem ostrova Cebu Island + 3 x Přejezd mostu na druhý ostrov. První kilometry jsou naštěstí volnější s občastnými nástupy. Již od začátku si říkám, že se musím co nejdéle udržet v první skupině, abych si přivezl co nejmenší ztrátu na běh. První okruh zvládám bez jakýchkoliv komplikací a čekám, kdy přijde nástup. Asi v první třetině druhého okruhu se mi vteřinu po vteřině skupina začíná vzdalovat a já jedu maximální podlahu. V tu chvíli jsem byl hodně prošitý a jen vyhlížel nějakou zatáčku, kterou bych mohl projet rychleji, než ostatní. Ztráta začíná být kolem 5 - 10 vteřin, což pro kontakt se skupinou je hodně. Naštěstí mě zachrání přejezd mostu, který je dost prudký a já dojíždím zpět na povolenou vzdálenost 12m. V tom zjištuji, že se polovina kluků odpojila z hlavní skupiny a začínají nám ujíždět. Proto tak vysoké tempo. Jelikož jsem byl na konci skupiny, tak zůstávám v druhé skupině, kde nás je asi 6. Třetí okruh byl hodně těžký v tom, že na traťi přibylo hodně závodníků z věkových kategorii, kteří startovali 30min po nás. Začíná předjížděcí chaos a já se snažím být co nejvíce v kontaktu s celou skupinou. Občas je to hodně složité. Hlavně, když nějaký přemotivovaný závodník se přimotá do našeho “vláčku” a snaží se jet stejné tempo jako my. Naštěstí s námi po celou dobu jede několik motorek rozhodčích a tyto borce automaticky odsouvají do pozadí. Posledních 15km cítím, že tempo klesá, a tak se dostávám na čelo naší skupiny a zkouším lehce zvýšit tempo. Ostatní se bohužel drží, a tak dojíždíme všichni společně do druhého depa. Nikdy bych něvěřil, že budu táhnout borce jako Graig Alexander, Sam Betten, Mrent McMahon apod. 

Do depa přijíždím z naší skupiny na druhém místě. Snažím se co nejrychleji nandat ponožky, boty a rychle vyběhnout. 

Běh - dvakrát na kužel. Hned od začátku se snažím držet tempo, které bych chtěl běžet po celou dobu půlmaratonu. Ostatní se sice lehce vzdalují, ale vím, že pokud budu držet tempo 3:45-3:50, tak bych mohl vydržet až do konce. Na třetím kilometru začínám předbíhat. V prvním okruhu předběhnu celkem 2 borce. Na obrátce po prvním okruhu zjištuji, že jsem na 10.místě, ale dva jsou kousek přede mnou. Zvyšuji tempo. Na 15km jsem již na 8. Místě. Další borec je vzdálený asi 2 minuty, což je dost. Bohužel se nedokáži vzdálit Casey Mundro, kterého jsem naposledy předběhl. Stále se mě drží na dohled a mě dochází síly. 1,5km před cílem mě předbíhá a já už vím, že 9.místo je pro mě to konečné. Zdolávám poslední, asi nejdelší kilometr v životě a jsem v cíli. Raduji se z devátého místa, v tom se otočím na cílovou bránu, kde běží čas. Právě svítil čas 3:59….cože? “Já dokončil pod 4 hodiny?” Ptám se hlavního organizátora, který říká: “yes mate, you did it”. 3:58:21. Neskutečný!

Nikdy bych neřekl, že svůj nejrychlejší závod pojedu v tak bláznivém klimatu jako panuje na Filipínách. Jsem hrozně rád, že se mi konečně podařilo prodat hodiny a kilometry, které do sebe láduji každý den. Třešničkou na dortu jsou moje první prize money za celou kariéru (pokud pominu 1000,- na Czechmanu). Sečteno podtrženo - Nový osobák, plavání v první skupině, kolo s těmi nejlepšími, slušný běh, první prize money a 9.místo na Asia Pacific Mistrovství. Taková malá poznámka pod čarou je, že na prvního jsem ztratil “pouze” 10min a na pátého v pořadí 4minuty, což je zatím nejmenší ztráta za celou mojí PRO závodní kariérou. 

Můj trenér, Jarda Hýzl, mi napsal před závodem, že mám natrénováno na to, abych je (profíky) konečně začal porážet. A to se mi podařilo. Další závod bude hodně zajímavý, protože tratě tohoto závodu slibují rychlé časy. Netajím se tím, že 3 týdny po mém největším úspěchu, budu chtít vylepšit cílový čas. Držte mi palce, já do toho dám všechno - jako vždy! 

Je správný čas napsat pár informací o druhé polovině závodní sezony, která je právě za dveřmi. 

V pondělí po práci odlétám na Filipíny, kde nejdříve budu do čtvrtka bydlet u kamaráda Petra a poté se přemístím na ostrov Cebu Island, kde se v neděli 5.8.2018 pojede Mistrovství Asie v polovičním Ironmanu. Startovní listina je až na pár jmen velice podobná té na Mistrovství Světa, takže se očekává obrovský boj o TOP10, které bere prize money. Udělám vše pro to, abych v první desítce nechyběl, ale bude to nesmírně náročné. Kdo z Vás už někdy byl na Filipínách, tak jistě ví, jaké počasí tam na mě čeká. Pro Vás, co moc netušíte, tak nejlepší přirovnání je “teplo jako v sauně”. Přes den se nedá být na sluníčku, natož sportovat. Naštěstí je start závodu naplánován na 5:50 ráno, takže v poledne již budu naložený ve studený vaně na hotelu. Natrénováno mám kvalitně, aklimatizovaný bych měl být dostatečně a o pohodu před závodem se tradičně postará skvělý Sunrise team, který pořádá tento závod. Těším se opravdu moc!

Až se vrátím z Cebu Island - v úterý ráno, tak za další dva týdny se postavím na start závodu Ironman 70.3 Sunshine Coast. Tento závod je tak trochu srdcovka, protože kvůli tomuto závodu jsem před dvěmi lety přiletěl s přítelkyní do Austrálie a rozhodl se zde zústat. V tomto týdnu přišla od organizátorů zpráva, že se lehce mění cyklistická trať. Pojede se pouze po rovinaté dálnici 2 x 22,5km na kužel, což nahrává opravdu rychlému závodu. Nebudu tajit, že bych se chtěl pokusil o svůj nejrychlejší poloviční Ironman, což bych musel dokončit lépe než v čase 4:02. 

Zlomový bod v mé sportovní kariéře přijde v druhé polovině října. Zkusím si na měsíc a půl život profesionální triatlonisty, který se bude soustředit pouze a jen na trénink a závody. V práci dám výpověď a odcestuji do Asie si zkusit život profíka na 100%.

Tuto novou “etapu” začnu závodem série Challenge Family - Challenge Kanchanaburi Thailand - kopcovitý závod v Thajských horách kousek od Bangkoku. Z tohoto závodu se přemístím na týden a půl na Phuket, kde zregeneruji po závodě a potrénuji na další závod. Tím bude závod série 5I50  - Subic Bay - Filipíny. Po tomto závodě budu mít další týden a půl se někde “schovat”. Bohužel ještě nevím, kam mě osud zanese. Každopádně na svůj poslední závod letošní sezony poletím do Číny, do města Xiamen. Zde jsem byl již minulý rok a pro velký úspěch se do Číny vracím i letos. 

Bohužel má měsíční profesionální kariéra skončí po posledním závodě v Číně. Je to maximální doba, kterou jsem schopný z peněz od sponzorů zaplatit. Jsem velice vděčný mým sponzorům, že mi i jen na měsíc umožní zkusit si triatlon z jiného pohledu. Po závodě v Číně za mnou přiletí přítelkyně Terka a na dva týdny se přemístíme na Filipíny, kde budeme cestovat, odpočívat a nabírat síly na hlavní pracovní sezonu, která v Austrálii v tuto dobu začně. V Austrálii si najdu novou práci a začnu plánovat co dále.

Tímto posledním závodem ukončím hned několik etap. Za prvé letošní sezonu, za druhé mojí měsíční 100% profesionální kariéru a za třetí jednu hooodně dlouhou životní etapu ve vrcholovém triatlonu. 

O té poslední zmiňované etapě napíši ke konci roku speciální článek.

 Nový rok, stejný cíl.......New Year, same goal

Děkuji všem partnerům za podporu v roce 2017 a těším se na spolupráci v roce 2018

Na svém posledním letošním startu jsi obsadil 8.místo v závodě Ironman 70.3 Phuket. Jaké máš dojmy? 

Letos jsem se každým závodem zlepšoval. Ten poslední závod na Phuketu byl pěknou třešničkou na dortu. Po závodě v Xiamenu (dva týdny před Phuketem) jsem prochladl při dlouhé cestě zpět do Austrálie a až do odletu na Phuket jsem marodil. Do toho jsem chodil každý den do práce, takže finální příprava nebyla úplně ideální. Na Phuket jsem přiletěl už v úterý, takže jsem měl do neděle dost času se aklimatizovat na místní podmínky. Naštěstí počasí v den závodu bylo přívětivé, což nahrávalo rychlým časům. S výsledkem jsem spokojený. 

Tímto závodem jsi uzavřel premiérovou sezonu v PRO kategorii. Jak ji hodnotíš? 

Na všech závodech série Ironman 70.3 jsem dokončil v TOP10, takže jsem nadmíru spokojený. Na první rok mezi profesionály, bych řekl slušný výkon. Na Evropana jsem začal závodit vcelku brzo - v březnu na OH triatlonu v Mooloolabě (Austrálie). Poté první velký start v PRO v květnu ve Vietnamu 8. místo, Cebu Filipíny 9. místo, Bintan Indonézie 6. místo, Xiamen Čína 7. místo, Phuket Thajsko 8. místo. Do toho dva závody v AUS 8. místo a 2. místo a jeden závod v ČR, Palava Race, který se mi nepovedl dle mých představ - 5. místo. Oblíbil jsem si závody v Asii. Obzvláště ty, co pořádá organizace Sunrise event. Každému závody v takových podmínkách nevyhovují. Je to úplně jiný závod, než v Evropě. Trvalo mi pár závodů, než jsem zjistil, jak se v Asii závodí, ale stále mě dost věcí dokáže překvapit. 

Co ti udělalo největší radost? Na které rezervy jsi narazil? 

Rezervy mám ve všech disciplínách. Nejvíce na plavání, které do dalších závodů budu muset hodně zlepšit a poté cyklistika, kde mi chybí síla. Když se mi podaří vylézt v prvním balíku na plavání, tak se můžeme bavit o výsledcích v TOP 6. Mám radost ze všech závodů, na kterých jsem byl. Kdybych mohl doporučit nádherný exotický závod, tak doporučím Ironman 70.3 Cebu, FIlipíny. Kombinace kvalitní organizace od Sunrise Event a opravdu neskutečné atmosféry, kdy na každém metru trati byl minimálně jeden fanoušek…. To bylo něco neskutečného. Jen díky fanouškům podél trati jsem tento závod dokončil. Byl jsem opravdu na hranici prvního nedokončeného závodu v kariéře.  

Jak vnímáš kolotoč závodů profi triatlonu? 

Jako jednu velkou rodinu, o kterou je na většině závodů skvěle postaráno. Seznámil jsem se s mnoho skvělými triatlonisty a vzali mě mezi sebe - zatím jako dítě, které je ale umí potrápit. Po prvním závodě ve Vietnamu, kde jsem pořád chodil s otevřenou pusou (reakce na profi podmínky), jsem poprvé zažil, jak to chodí mezi profesionály a ujistil jsem se v tom, že se tímto směrem chci ubírat. Zatím mohu hodnotit jen podmínky na většině závodů v Asii. Co jsem slyšel o Evropě, tak tam většinou žádné večeře a příjemné posezení se sponzory, závodníky a organizátory, nefunguje, nebo jen ve velice malém kruhu.  

Se závoděním v různých zemích je spojené velká porce nacestovaných kilometrů. Baví tě to? 

Záleží, jak se to vezme. Baví mě poznávat nové místa a lidi. Naopak mě nebaví přesuny do cílových destinací. Teď, když sepisuji tento rozhovor, tak mám za sebou 30 hodin na cestě a to mě opravdu nebaví. Snažím se cestovat co nejlevněji, což má za následek dlouhý čas strávený na cestě, ale zase mám o nové zážitky postaráno. Třeba když jsem chybou systému letěl v Bussines class a Tim Reed se mačkal ve stejném letadle v Economy. Tak ano, takové cestování mě baví. Celkem jsem letěl na 6 závodů, navštívil 9 zemí, strávil čistých 122 hodin v letadle, celkem přistál a vzlétl 21 krát a v součtu jsem nalétal více jak 80 tis km, takže jsem v podstatě dvakrát obletěl zemi. 

Před letošní sezonou jsi závodil hlavně v rámci Českého poháru v dlouhém triatlonu. Jak velký to byl pro tebe skok? 

Skok je obrovský, ale jak se říká, kdo se bojí, nesmí do lesa. Počítá se každá vteřina a jakákoliv malá chyba má za následek velký propad ve výsledkové listině. Navíc se v závodě většinou pohybuji osamocen, což v AG nebylo. 

Dělat triatlon na profi úrovni znamená jistě úplně jiný přístup k tréninku, životasprávě, regeneraci a dalším záležitostem. Jaké máš současné podmínky? 

Když napíši “lepší, než v ČR”, tak mě polovina triatlonistů přestane mít ráda, ale je to tak. Nejsem profesionálem na 100%. Stále musím chodit do práce a vydělávat si na cestování a obživu. S tím mi hodně pomáhá přítelkyně, která je až moc tolerantní a místo nehtů, kadeřníka či kosmetiky se mnou sdílí moje sny a pomáhá s tím, abych mohl cestovat a závodit po světě. Nebýt Austrálie, tak nikdy nezávodím za profi a nikdy se za rok nedostanu do tolika nádherných zemí. Na práci si nemohu úplně stěžovat. Pracuji v prázdninovém rezortu, kde dělám takového údržbáře a občas odskočím uklidit nějaký ten pokoj po hostech. Pracuji minimálně čtyři dny v týdnu. Pro tuhle práci jsem v ČR nestudoval 11,5 roku, ale kde jinde se za 4 dny práce dokážete uživit, dělat triatlon a ještě ušetřit na “závodní dovolenou”..

Co tě motivuje a žene kupředu v posouvání výkonnosti a překonávání fyzických i psychických bariér? 

Na začátku sezony to byla výzva vstoupit mezi profesionály. Poté jsem se vždy těšil na ty skvělé podmínky, které mám pár dní před závodem od organizátorů a teď, když už mi přijdou nějaké věci automatické, tak hledám motivaci hodně špatně. Trochu s tím teď bojuji. Je opravdu těžké dávat do něčeho 100%, ale bez 100% odezvy. Tvářit se jako profesionál, ale přitom nebýt profesionál. Jezdit do pěkných destinací, zaplatit drahou letenku a ubytování a pak se kvůli závodu ani nikam pořádně nepodívat. Je to hodně těžké a složité a musím se s tím nějak vypořádat. Již na začátku letošního roku jsem si řekl, že půjdu na dva roky mezi profesionály. Pokud i po dvou letech budu muset dávat do triatlonu více jak 80% finančních prostředků, tak se vrátím zpět do AG a začnu to dělat pro opravdovou radost a kdo ví, třeba se za pár let vrátím mezi PRO. Na závěr chci říci, že chci být profesionálem, chci se triatlonem živit a udělám pro to vše, co bude v mých silách. Mám na to ještě rok, kdy jsem ochotný tomu věnovat všechno.  

Měl jsi možnost sledovat letošní ironmanský svátek na IM Hawaii? Co říkáš na výsledky a výkony? 

Sledoval jsem. Měl jsem možnost mluvit s většinou favoritů osobně a také je sledovat při tréninku. Měl jsem tajného favorita Pete Jacobse. Líbí se mi jeho přístup k tréninkům. Obrátil celou přípravu naruby a byl jsem opravdu zvědavý, jak se mu bude dařit. Když už jsem sledoval online přenos a viděl vývoj závodu, tak jsem přál vítězství Kienlemu. Za mě je to nejlepší triatlet, který podává vyrovnané výkony na TOP úrovni. Samozřejmě každý, kdo se dostane na Hawaii má můj velký obdiv a gratuluji všem CZE triatletům. Děláte skvělou reklamu českému triatlonu. Lepší, než kdokoliv jiný.  

Který moment v letošní tuzemské triatlonové scéně tě nejvíc zaujal? 

Nebýt Etriatlonu, tak nevím vůbec nic o české triatlonové scéně. Za to Vám velice děkuji, děláte skvělou práci a vždy se těším na víkendové zhodnocení závodů a na zajímavé rozhovory triatletů. Do dalších let držím palce a budu sledovat Honzu Volára, Lukáše Kočaře, Petra Soukupa, Helenu Kotopulu a budu přát návrat Pavlovi Petráskovi. Zároveň každý, kdo se věnuje tomuto návykovému sportu, má můj obdiv. 

Závodní sezonu jsi ukončil. Jak pojmeš odpočinek a regeneraci? Co máš v plánu? 

Dám si pár týdnů volno od tréninků a budu muset hodně pracovat, abych si udržel místo v práci. Moc se jim nelíbí moje “dovolené” - jak oni říkají. Chtěl bych se ve dnech volna podívat po Austrálii. S přítelkyní jsme tu už více jak rok a nejdále jsme byli na 300 km vzdáleném Gold Coastu. 

Jak bude vypadat tvé přípravné období? 

To je otázka spíše na trenéra. Každopádně od loňského roku je moje “zimní” příprava hodně teplá. Je hodně náročné najíždět kilometry v brutálním vedru, plavat dlouhé tréninky ve vařícím bazénu a o běhu ani nemluvím. Každopádně lepší, než se psychicky týrat na trenažéru, běhat v mrazech a plavat v uzavřeném bazénu. V tomto období je v Austrálii hlavní závodní období, takže je dost náročné, udržet se v nízkých intenzitách a neblbnout s ostatními. 

Už máš jasno v tom, které závody v sezoně 2018 absolvuješ? 

Musím všechno probrat s trenérem Jardou Hýzlem. Nejspíše to vidím na Ironman 70.3 Vietnam, ale to mluvím hodně dopředu. Láká mě i nový závod Ironman 70.3 Davao - Filipíny. Primárně si budu vybírat závody pořádané Sunrise Event. 

Chystáš se na vánoční svátky domů do Litvínova? 

Na Vánoce určitě ne. Možná o prázdninách na kamarádovu svatbu, kterou bych spojil s nějakým závodem v Evropě. Zatím máme víza do konce příštího roku (Listopad 2018). Co bude poté, nikdo neví, ani já…  

Co děláš nejraději, když zrovna netrénuješ? 

V sezoně neznám nic jiného než ráno trénink, přes den práce a pozdní odpoledne trénink, takže na nic jiného, co by stálo za zmínku, čas není. Teď, když budu mít pár týdnů volno, tak se těším, až půjdu surfovat a na to, jak po práci nebudu muset nic dělat!

Na Phuket jsem odlétal v úterý ráno z letiště na Gold Coast, které je asi 300km od místa, kde bydlím - Noosa Heads. Jelikož jsem odlétal brzo ráno, tak jsme si s Terkou domluvili ubytování z pondělí na úterý u Lukáše a Terky, za což jim nesmírně děkuji. 

Přesun z Gold Cost do Kuala Lumpur a posléze na Phuket proběhl bez komplikací a vcelku čerstvý jsem mohl po 15h na cestě vylést z letiště na Phuketu. Tam na mě čekal můj domácí, u kterého jsem měl zamluvené ubytování přes AirBnB od úterý do pátku. Jelikož bylo ubytování na odlehlém místě, tak jsem si hned druhý den půjčil skůtra, kterého jsem měl k dispozici až do pátku. Mohl jsem tak v klidu jezdit po krámech a restauracích. Na poznávání nových míst bohužel nebyl čas, ale mě to zrovna zde na Phuketu nevadilo, protože jsme celý ostrov v srpnu s Terezkou procestovaly. 

V pátek jsem se přemístil z AirBnB ubytování do oficiálního hotelu od Ironman - Angsana Laguna Phuket. Angsana L. P. je pěti-hvězdičkový hotel, který leží v blízkosti pláže, kde bylo při závodě depo. Díky kompletnímu servisu od Ironman, resp. Sunrise Event jsem nemusel až do pondělí opustit prostory hotelu a mohl se tak plně soustředit na nedělní závod. Mimochodem jsem sdílel pokoj se Slovákem Michalem Bučkem, který žil 15let v Hong Kongu. 

V pátek odpoledne byla na programu registrace a press konference (záznam na mém Facebook profilu). V sobotu pak klasické uložení věcí do depa a lehké tréninkové rozjetí před nedělí. 

V neděli zazvonil budík ve 4 hodiny ráno. Následovala snídaně a opakované návštěvy toalety :-) klasika… Po zkontrolování věcí v depu, jsem se asi na 30min vrátil zpět na pokoj a psychicky se připravoval na závod. Z hotelového pokoje jsem šel již oblečený na startovní čáru, lehce se rozplaval a neuběhlo ani 10min a zazněl výstřel. Prvních 100 m klasická bitka o pozice. U první bojky ztrácím první skupinu plavců a pohybuji se osamocen mezi prvním a druhým plaveckým balíkem. V druhé polovině mě doplave druhý balík, ve kterém se držím až do konce plavání. Z depa vybíhám na 10. Místě s asi 3,5 minutovou ztrátou na prvního. 

Prvních 20 km na kole bylo situováno v národním parku, kde se nachází plno krátkých, ale hodně prudkých sjezdů a výjezdů. Jelikož už od rána pršelo, tak bylo jasné, že tato část cyklistiky bude hodně nebezpečná, ale zároveň se na ní bude dát tzv. nahrabat/ztratit plno času. Po prvním kopci zjištuji, že kopec zvládnu vyjet pouze v sedě, neboť ve stoje mi prokluzovalo zadní kolo. A po prvním sjezdu, který jsem jel skoro celý ve smiku zjišťuji, že další kopec budu muset jet o něco pomaleji, abych nezahučel pod svodidla. Po výjezdu z národního parku se silnice napojuje na místní dálnici, kde dost fouká a profil trati je stále vlnitý. V tomto úseku mě zezadu dojede Francousz Sebastien - ten samý, se kterým jsem jel celou cyklistiku 14 dní zpět v Xiamenu. Neváhám a hned se s ním snažím udržet. Jeho styl a tempo jízdy mi vyhovuje. Za pár minut nás ale dojede a předjede Australan. Sebastien neváhá a v rámci pravidel se za něj shovává. V tuto chvíli tuším, že se těchto borců musím udržet za každou cenu, což se mi až do depa naštěstí povedlo. Bylo to asi mých nejrychlejších 50km, kdy jsem předvedl asi nejlepší výkon na kole za svojí kariéru. Hodně mi pomohlo i nové kolo Argon 18, na kterém jsem se cítil velmi konfortně.   

Do depa přijíždím po 2 hodinách a 17 minutách naprosto vyčerpaný, ale štastný, že jsem se kluků udržel. Na běh jsem v průběhu cyklistiky neměl ani pomyšlení a pouze jsem se soustředil na cyklistický výkon.

S obavami, jak mi to poběží, opouštím cyklistické depo a vrhám se vstříc 21km ve 28 stupních a 85% vlhkosti. Naštěstí bylo sluníčko schované  za mraky, a tak se to teplo dalo vydržet.

Běžely se dva okruhy po 10,5 km. Až do konce prvního okruhu to běželo úplně samo, až jsem se divil. Konec prvního a začátek druhého okruhu jsem začal cítit, jak mi pomalu dochází, ale i v tomto rozpoložení jsem doběhl a předběhl dva kluky, co vyplavali v první skupině. Následně mě ze zadu doběhl Australan, který se postaral o můj skvělý čas na kole a mě již nestačily síly se ho udržet. Od poloviny druhého okruhu jsem zústal na 8. místě. Před sebou jsem měl další kluky asi 3 minuty a za mnou se dotahoval Francousz Sebastien. Snažil jsem se pouze držet stejné tempo a hlídat si pravidelný výdech a nádech. Na posledních třech kilometrech zjištuji, že jsem na 8. místě neohrožen a mohu tak lehce zvolnit a doběhnout v poklidu do cíle. 

V cíli na mě čekalo luxusní občerstvení a ještě lepší masáž. Ve 13:00 jsem byl již na pokoji, vykoupaný, najezený a nesmírně unavený. Zároveň jsem měl velkou radost z předvedeného výkonu, kdy v konkurenci 22 skvělých borců, jsem dokončil na 8. místě.

Před závodem jsem věděl, že vzhledem ke kvalitní konkurenci, budu velice rád za TOP10. Jsem opravdu rád, že se mi závod povedl a mohl jsem tak povedeným závodem zakončit velice povedenou první sezonu mezi Profesionály. Těším se na příští rok a pokud dokáži zlepšit plavání, tak se budeme moci bavit o úplně jiných výsledcích. Těším se na to! 

Závěrem chci poděkovat všem, kteří stojí za tímto výsledkem a za celou vydařenou sezonou, kdy jsem se na všech závodech Ironman 70.3 dokázal umístit v TOP 10 mezi profesionály. DĚKUJI  

V průběhu letních prázdnin jsem zaslechl o závodě v Číně. Netrvalo dlouho a na závodě v Xiamenu, oblast Fujian, jsem figuroval na startovní listině v profesionální kategorii.  O Číně jsem slyšel všechno možné, ale ještě nikdy jsem zde nebyl fyzicky, a tak jsem byl natěšený, jak ve skutečnosti vypadá. 

Odlétal jsem v úterý ráno z Brizbane a čekal mě 9 hodin dlouhý let do Guangzhou, kde jsem měl čtyři hodiny na přestup na přímý let do Xiamenu. Ten trval přibližně hodinu. 

Na letišti v Xiamenu na mě čekala slečna od Ironman pořadatelů, která mě nasměrovala na oficiální transport do hotelu. Vše, včetně cesty letadle probíhalo hladce a tak jsem mohl cca ve 22:00 (místního času - -2hod od AUS)  zalehnout do postele a svěží se probudit do nového středečního dne.

Ve čtvrtek jsem se byl zaregistrovat a obhlédnout Čínské sportovní novinky na Expu. Celý páteční den jsem až na jeden trénink proležel a vyhlížel přicházející formu. Sobotní den byl hodně náročný, kdy hned ráno byl PRO Briefing, po kterém jsme se všichni PRO přesunuly pomáhat se závodem pro děti - IronKids. Nejdříve společná rozcvička, poté předávání medajlí všem dětem co proběhly cílem. Odpoledne jsem měl tři tréninky na rozjetí před závodem a večer jsem byl rád, že ležím v postely.

V neděli ráno, v den závodu, beru všechny věci do depa (PRO měly povolený check in v den závodu). Ani se pořádně nestihnu rozkoukat a stojím na startovní čáře. Stojím tam jako jediný bez neoprenu, pouze v Swimskinu (plavecké kombinéze). Důvod je úplně jednoduchý - zapomněl jsem neopren v AUS. O plavání v neoprenu se dozvídáme až těsně před startem. Celý týden měla voda 22,2 stupnů. V den závodu najedou 21.9stupnů (Pod 22st jsou neopreny povoleny). Nevadí, nic s tím nenadělám, jsem jen na sebe hodně naštvaný. 

Start! U první bojky vzdálené 300m zjištuji, že dostávám od soupeřů neskutečnou nakládačku a přijde mi, že plavu na místě. Za první bojkou se začalo plavat po proudu (po vlnách) až do cíle. Od prvních jsem dostal 3,5minuty, což ve výsledku, bez neoprenu, není zas tak špatné. 

Po prvních pár kilometrech na kole mě dojíždí Francouz Sebastien, se kterým jedu celé kolo. Ze začátku mě hrozně bolely svaly na zadku. Asi tím, jak jsem byl lehce promrzlý z plavání. Bolest po pár kilometrech přešla a mohl jsem se soustředit na výkon. I vzhledem k silnému větru se mi jelo velice dobře a těšil jsem se na běh, ve kterém jsem se za posledních pár týdnů zlepšil. 

Vbíhám do druhého depa, odkládám kolo a běžím 500m pro tašku ve které mám běžecké boty. Přiběhnu ke stojanu a ….. taška s mým číslem nikde. Snažím se hledat všude možně, ale nikde jí nevidím. V euforii beru první tašku, kterou mám po ruce a běžím do stanu. Koukám na boty, jestli jsou moje velikost, ale zjištuji, že z tak velých lodí mi noha vypadne po prvním kroku. Přemýšlím jak uběhnu půlmaraton bez bot. V tom vidím jak za mnou běží Francouz se kterým jsem jel na kole a drží mojí tašku s botami. Uff. Rychle se obouvám a vyrážím vstříc 21km. Na otočku, pěkně po větru, se spíše brzdím, abych nepřepálil začátek. Po otočce, zpět pěkně proti větru, už se pěkně zadýchávám, ale stále držím tempo pod 4min/km. Bežely se necelé tři okruhy. Na poslední obrátce, asi 3km před cílem předmíhám osmého v pořadí, kterému absolutně dochází síly. Za pár stovek metrů vidím sedmého, jak je opřený o plůtek a svíjí se v křečích. Oba dva se po kole zdály být hrozně daleko, ale díky konstantnímu tempu, který jsem dokázal udržet až do cíle, jsem se k nim rychle přibližoval, až nakonec oba předběhl. V cíly s náskokem 3 minut na osmého, končím na sedmém místě. 

Před závodem jsem chtěl být do šestého místa, abych alespoň bral prize money, které by se mi hodily pro zaplacení nákladů na tento závod. Sedmé místo se ale také počítá a jsem nakonec za něj rád. V Číně se sešla kvalitní konkurence, což znamenalo, že šest borců bylo v neděli lepší. 

Po závodě jsme zašli, s ostatními PRO, do místního PUBu, na jedno lokální pivo. V pondělí v poledne jsem se přemístil na letiště a čekal mě den a půl na cestě do Austrálie. Oba spoje byly úplně plný natěšených Čínských občanů a tak jsem si celou cestu pěkně protrpěl na jedné sedačce. Letos snad asi poprvé. 

Příští týden v pondělí se s Terezkou přesouvám na Gold Coast odkud v úterý ráno odlétám směr Hong Kong a posléze Phuket. Na Phuketu mám zaplacené ubytování přes AirBnB do pátku a v pátek se přesouvám do oficiálního hotelu. V neděli se postavím na start Ironman 70.3 Phuket. V pondělí, den po závodě, odletím zpět do Austrálie a tím zakončím celou dlouhou letošní triatlonovou sezonu!  

Jak jsem si prošel Vietnamským peklem

Již od příletu do prvního města ve Vietnamu (Ho Chi Minh Town) jsem věděl, že závod v těchto podmínkách bude naprostý očistec. Stačil mi sprint mezi domestical a international terminálem a měnil jsem triko. 

Do cílové destinace - Da Nang, jsme společně s Terkou přiletěli v noci, ze středy na čtvrtek. Měl jsem tak dostatek času potrénovat a aklimatizovat se na místní podmínky, které připomínají pobyt v sauně. 

V pátek jsem měl na programu Briefing o závodě, registraci + Press konferenci. Vše probíhalo hladce v krásném resortu Hyatt Regency Danang Resort and Spa za plného konfortu ze strany pořadatelů.

V sobotu dopoledne jsem byl na pár minut běhat. Přiběhl jsem spocený jako po hodinovém tréninku v Austrálii a jen v duchu si říkal, jak v tomhle počasí uběhnu půlmaraton, natož absolvuji celý poloviční Ironman. Následoval odpočinek a odpoledne přesun na kole do depa, kde jsem uložil kolo až do neděle. Večer jsem si byl ještě zaplavat v 28 stupňů teplém moři a lehce unavený v 9 večer zalehl do postele.  

Den závodu - neděle 4:15 ráno….
Ve 4:15h ráno mě probouzí ten zatracený budíček. Nemám rád tyhle ranní vstávání, ale to k tomu prostě patří. Jsem už i podle našeho senilního “prezidenta” nenormální, když vstávám dříve, jak v 7 hodin ráno… No nevím, jestli by se mi závodilo lépe přes poledne.

Lehce před pátou ranní zavíráme dveře pokoje a jdeme pro skůtra… tedy vlastně ještě ne. Příroda volá… Musím se vrátit do pokoje. Jen pro představu: prázdné město=Václavák kolem 9. hodiny ranní.
Příjíždíme na místo činu. Kontroluji vše na kole, dofukuji galusky, ukládám “jídlo” (ještě teď je mi z těch gelů špatně) a přesouvám se na místo startu, kde se náhodou potkáváme s Petrem a Andreou Lukos. Prohodíme pár vět, ale myšlenky jsou už úplně jinde… kde mají záchody…? Neobvykle si odkrucuji čtvrtou návštěvu záchodu od rána a vcelku nervozní z úplně jiného závodu mezi profesionály jdu na start. 3,2,1 a už běžíme do pekla. 

Po 500m ztrácím hlavní skupinu a od této chvíle pro mě začíná můj osobní závod. Na plavání jsem od sebe čekal o hodně více. Nevím, co se stalo, ale tohle už nechci nikdy zažít. Vylézám z vody jako po pořádný párty. Hlava se mi točí, nohy necítím a ke všemu přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Začínám závodit sám se sebou.

Sedám na kolo. Roztáčím hůlky na 230w, což mi nedělá vůbec problém. Jen se pořád nemohu dostat do závodní pohody. Tep mám vysoký, nohy pořád zakyselené a do toho psychika na nule, ze špatného plavání. Až na 15km, kdy předjíždím prvního cyklistu, se začínám probírat. V tuhle chvíli pro mě začíná závod, konečně! Na otočce zjišťuji, jakou mám ztrátu. Sakra, ty borci jedou snad na skůtru a startovali 10minut přede mnou. No nic. Snažím se to neřešit a jedu si svůj závod. Nic jiného mi taky nezbývá. Cyklistická část byla na úplné rovině podél moře s jedním výjezdem na most. Takže 99% v aero pozici, vítr jako blázen a sluníčko, které bralo každým kilometrem víc a víc energie. Na každé občerstvovačce beru dvě lahve s vodou, tedy pokud se mi je podaří od staticky stojících Vietnamek chytit. Jednu lahev na “cestu” a druhou hned vylévám na sebe. Za otočkou vidím do té doby vedoucího Raelerta, jak se snaží opravit kolo. To se mu nedaří a pro něho závod končí. Pro mě před chvilkou začal. Blížím se k prostoru startu a cíle, jen mě čeká ještě cca 7km na otočku a 7km zpět do depa. Opět kontroluji rozestupy a zjišťuji, že jsem na borce od 7.místa nic neztratil, ba naopak je trochu dojel. Dostávám tak novou energii a těším se na běh.  
V depu se potkávám s jedenáctým závodníkem. Vybíháme společně na 21km dlouhou trať, která se kompletně běží po silnici podel pobřeží s minimálním stínem. Po této cestě jsme jeli dvakrát na kole, takže do třetice všeho….dobrého? Uvidíme. 

Hned na prvním kilometru se vzdaluji od jedenáctého v pořadí. V zápětí vidím Luka McKenzieho, jak jde pěšky po chodíku zpět do depa. škoda pro Luka, pro mě další impulz. Začínám se soustředit na to, abych se dokázal uchladit. Takže zastavuji u každé občerstvovačky, beru ledy do čepice a leju na sebe všechnu vodu. Na pátém kilometru vidím dalšího soupeře, jak leží ve stínu, úplně vyčerpaný…. 9.místo - TOP10 skoro v kapse, říkám si. Konečně jsem na otočce. V dáli, ve smogu, který je pro Vietnam typický, sotva dohlédnu na hotel, kde byl cíl. V tu chvíli to pro mě byla kosmická vzdálenost. Naštěstí jsem od otočky věděl, že kousek předemnou je borec, na osmém místě. Snažím se zrychlit, dostávám se na jinak otřesné tempo 4min/km a po pár kilometrech ho předbíhám. Stále se snažím držet stejné tempo a zachovat “chladnou hlavu”. Opět jsem v závodě osamocen a jediné co mě žene dopředu jsou občerstvovačky s ledem a studenou vodou. 
Posledních pět kilometrů postupně zpomaluji a na hodinkách odpočítávám každých 100m. Je mi vedro! Začínají mě brát křeče! Bylo to pro mě asi nejdelších 5km v životě. Proti mě beží davy borců, kterým to absolutně nezávidím a na jejich pohledu jen vidím, jak by chtěli být v mé kůži, tedy spíše na mé straně silnice a běžet druhým směrem do cíle. 

Do cíle příbíhám vyčerpaný a zároveň šťastný v dobrý umístění. Cílový čas je naprosto otřesný, ale v tomto závodě se na čas nehrálo. S finisher medajlí na krku hledám bazének s ledem, který po minutě opouštím. Zjišťuji, že mi to nedělá vůbec dobře. Lezu pod studenou sprchu, sundavám závodní dres a tím pro mě závod končí. V nohách ho budu cítit ještě dlouho a v mysli ho budu mít snad napořád! První závod v PRO kategorii, první TOP10 umístění, první skalpy opravdových profesionálů.   

Celý Vietnam byl pro mě obrovská zkušenost. Zjistil jsem, jak se mi přestupem do Profesionální kategorie otevírají dveře a teď je jen na mě, do kterých vstoupím. Doufám, že v dalších závodech předvedu kvalitní výkony a přesvědčím sebe i ostatní, že tento výsledek nebyl jen vyjímka.

Děkuji pořadatelům za nadstandartní servis a já mám ještě 3 měsíce na to, abych se zase o kus dál posunul a při Ironman 70.3 Cebu na Filipínách, kde bude podobné klima, předvedl kvalitní výkon. 
V nepolední ředě děkuji Jardovi za vedení tréninků, sponzorům a všem, kteří mi fandí. 
Kuba

Zdravím Vás přátelé,

Je to tady zase! Od pondělí jsem začal trénovat na již třináctou triatlonovou sezonu. Od posledního závodu (MS v polovičním Ironmanu Austrálie) jsem měl nařízené volno od mého trenéra Jardy Hýzla. Tělo si po tak náročné a dlouhé sezoně potřebuje odpočinout, a tak přišel čas věnovat se jinému pohybu. Vrhnul jsem se po hlavě do práce. Trvalo mi pár týdnů, než jsem dokázal své tělo adaptovat na pohyb chlapům nenáviděný – uklízení. Z počátku jsem byl po celém dni uklízení více unavený, jak po absolvování závodu, ale teď už vím, kde se můžu „flákat“ :-). Do práce chodím každý den od 7:45 do 15:00.  Od pondělí budu muset skloubit práci s tréninkem, což bude vypadat následovně. Ráno trénink, přes den práce a večer trénink. Uvidím, jak to budu zvládat po fyzické stránce, ale nemám na výběr. Po materiální stránce, jsem se musel trochu dovybavit. Přiletěl jsem do Austrálie pouze s časovkářským kolem, který na najíždění kilometrů „přes zimu“ není úplně nejlepší. Pořídil jsem si proto silniční kolo, na kterém tu budu najíždět kilometry. Už se nemůžu dočkat, hned mám o motivaci postaráno :-)

Rozhodl jsem se, že se budu snažit po každém týdnu přidávat, na můj facebookový profil, krátký přehled o trénování v Austrálii. Plno lidí se mě ptá, jak bude vypadat moje sezona. Prozatím mám stanovený pouze směr, kterým se chci vydat - Profi kategorie, závody v Austrálii, Asii a USA + jeden závod v ČR, když vše vyjde podle plánů. Na Facebooku se budete postupně objevovat více informací. Vše se bude plánovat za pochodu.

I pro následující sezonu mě bude trénovat Jarda Hýzl. Spolupráce mi již pár let vyhovuje a hlavní je, že přináší „ovoce“. Každým rokem se snažíme posouvat o krok vpřed. Přestup do profi kategorie bereme oba jako výzvu a věřím, že jí zvládneme. Jarda má v tomto směru dlouholetou zkušenost a podle jeho slov to byly jeho nejlepší roky, tak uvidíme, jak to dopadne v mém případě.

V posledních dvou týdnech vyšlo plno článků o mém bytí a sportování v Austrálii. Jeden rozhovor pro IDnes a 5+2 si můžete přečíst v záložce články – Rozhovor pro IDnes a 5+2.

Mějte pěkný den a sledujte mě na Facebookovém profilu - Jakub Langhammer, či Instagramu @Langhammer_triathlete

Kuba

Letos máte za sebou zajímavé úspěchy: druhé místo na závodech ve Švýcarsku a Maďarsku, sedmé místo na MS, jste třetí ve světovém žebříčku. Kterého z těchto úspěchů si ceníte nejvíc a proč?

Všechny výše zmiňovaný závody beru jako úspěch. Ve Švýcarsku jsem podal velice slušný výkon, kdy jsem se dokázal vypořádat s kopcovitou cyklistikou a následně rychlým během v centru Rapperswilu. V Maďarsku jsem zajel zatím svůj nejrychlejší čas v polovičním Ironmanu (1,9 km plavání, 90 km cyklistiky, 21 km běhu) a to v čase 4:02:25. Nejvíce si ale cením umístění z Mistrovství Světa. Celou sezonu jsem se na tento závod připravoval a doufal v dobrý výsledek. Jsem posledním rokem v kategorii do 24 let a měl jsem tak jedinečnou možnost prodat roky zkušeností, což se nakonec podařilo. 7. místo beru všemi deseti. Konečné třetí místo ve Světovém žebříčku All World Athlete je jen krásná tečka za povedenou sezonou.

Jaké máte závodní plány na příští rok a s jakým cílem?

Příští rok mám plný otazníků. Nejvíce záleží na tom, kolik se mi podaří sehnat financí na celou sezonu. Momentálně hledám partnera, který bude ochotný zafinancovat moje cestování po Světě. Od toho faktu se budou odvíjet další věci. Pokud se mi podaří sehnat dostatek financí (cca 250 000,-) tak směr, kterým se vydám, bude následující: Přestoupit do profesionální kategorie a zúčastnit se závodů v Austrálii, Asii a USA. Porovnat se s profesionály a být blíže k tomu, živit se triatlonem. Dělám pro to všechno, ale bohužel triatlon není tolik známý veřejnosti, což se odráží v zájmu potencionálních partnerů. Bohužel.  

Je pro vás v budoucnu výzvou nebo snem zúčastnit se havajského Ironmana? Jestli se jako laik nepletu, je to pro triatlonisty taková největší výzva… Nebo třeba olympiáda? Od vašeho tatínka jsem slyšel, že Ironman je takový rodinný sen – jen nevím, jestli spíš jeho nebo i váš?

Sen to určitě je! Jednou se na Havaj chci dostat jako závodník a celý závod si pořádně protrpět. Je to můj dlouhodobý cíl a doufám, že až přijde ten správný čas, tak si ten sen splním. Teď mám ještě plány zůstat u polovičních Ironmana a soustředit se pouze na tuto vzdálenost. Chtěl bych se pokusit dosáhnout ještě lepších umístění, než doposud.

Jak probíhá příprava triatlonisty pod Krušnými horami? Máte možnost si vyzkoušet všechny tři disciplíny najednou, nebo musíte zvlášť trénovat plavání v bazénu, zvlášť kolo a zvlášť běh? Kde všude váš trénink v domácích podmínkách probíhá? A je to někde v Česku lepší ohledně triatlonu?

Když to teď počítám, tak je až neskutečné, že posledních 5 let jsem už systematicky netrénoval v Litvínově. V roce 2011 jsem začal studovat UJEP v Ústí nad Labem, kde jsem měl po dobu čtyř let „přechodné“ bydliště. Po státní zkoušce jsem půl roku pracoval ve Sportareálu Klíny a 5. 8. 2016 jsem odletěl společně s přítelkyní do Austrálie, kde jsem se po prvním stráveném měsíci zúčastnil Mistrovství Světa. Teď ale na začátek. Všechny tři disciplíny trénuji zvlášť. Trénuji 6 dní v týdnu po dvou fázích. Když se zpětně ohlédnu, tak v Litvínově nejsou vůbec špatné podmínky na všechny disciplíny. V Ústí nad Labem je to o něco horší. Bezkonkurenční jsou ale podmínky zde v Austrálii, ve městě Noosa Heads, kde bydlíme. Mimochodem Noosa Heads je domovem mnoha špičkových triatletů a už se nemůžu dočkat, až se vrátí z MS na Havaji a budu moc začít trénovat po jejich boku.

Je to důvod, proč jste nyní v Austrálii? Abyste měl podmínky pro přípravu, kterou doma mít nemůžete?

Byl to jeden z mnoha důvodů. První důvod bylo Mistrovství Světa, poté skvělé podmínky na trénink a v neposlední řadě skvělá zkušenost podívat se a poznat jiný kuse světa. Podmínky na trénink jsem měl možnost vyzkoušet hlavně před závodem MS (Od MS mám měsíc a půl volno od tréninků). Plavání v 50m olympijském bazénu, či 25m bazénem pod širým nebem. Cyklistika v krásném prostředí s řadou profilů a běh v národních parcích s Koalami, papoušky a klokany. To je jedním slovem dokonalost.    

Co všechno v Austrálii děláte – jen trénujete, nebo třeba i studujete, pracujete? Je těžké získat finance na tréninkový pobyt v Austrálii?

Do Austrálie jsme odjeli s tím, že přítelkyně bude chodit do školy + pracovat a já chodit do práce a trénovat, což se nám splnilo. Přítelkyně po škole pracuje v hotelových resortech, kde uklízí a já dělám v průběhu dne to samé. Vyděláváme si na živobytí a hlavně na následující triatlonovou sezonu. Financovat pobyt z ČR je naprosto vražené a proto pracovat tu je jediná možnost, jak zde zůstat. Koncem měsíce začnu trénovat a budu muset skloubit práci s tréninkem. Měli jsme velké štěstí při shánění ubytování a práce. Vlastně bydlíme u naší šéfové.

Je to váš první dlouhodobý pobyt mimo Litvínov kvůli triatlonu, nebo už jste na podobném soustředění byl? Zůstáváte v kontaktu s rodinou?

Nejdéle jsem zatím byl 14 dní na soustředění na Kanárských ostrovech. Nikdy jsem nikde nebyl déle. Je to má první zkušenost a jsem za ní opravdu moc rád. S rodinou jsem kupodivu více v kontaktu, než v ČR. Pomocí moderní komunikace žijeme dvojí život a je to fajn. Jediné co chybí, tak je ten přímý kontakt. 

Kdy se vracíte zpět a bude to rovnou na nějaké závody?

Vízum nám končí v dubnu 2017. Rádi bychom si ho ale prodloužili. Momentálně sháníme možnosti, jak si to tu můžeme prodloužit. Bylo by to pro nás vzhledem k plánovaným závodům jednodušší. Uvidíme, jak se nám podaří přesvědčit ambasádu o mé sportovní kvalitě (Talent víza). Zatím to vypadá, že tento směr bude pro nás oba ten nejlepší.

Jak jste se dostal k triatlonu a nelákal vás jiný sport? Nebo to vzhledem k tatínkově triatlonové minulosti byla jediná možnost?

Začínal jsem jako plavec v Litvínovském plaveckém oddílu. 11. 8. 2001 jsem zkusil svůj první triatlon v Sadské a bylo rozhodnuto. Na závod bych se ale nikdy nepodíval, kdyby taťka nedělal triatlon. Zajímavostí je, že na závod mi půjčil dres Jaroslav Hýzl, který je již 3 roky mým trenérem. Triatlon je mým životním stylem a rád bych se mu věnoval co nejdéle, i když je to někdy velmi těžké. V tom mi pomáhají moji věrní sponzoři Coopervision, Sportareal Klíny, Langhammer optik, Město Most, Greiner packaging, Zoot, Isostar, Blueseventy, SLS3 a všichni, kteří přispěli v projektu „Pojeď se mnou do Austrálie“. 

Zdravím Vás přátelé,

jak jsem včera po závodě slíbil, tak dnes plním a trochu se rozepíšu o tom, jak se mi závodilo. Dva dny před závodem jsem chytil smrtelnou nemoc - rýmičku. Snažil jsem se rýmu nevnímat a soustředit se na závod. Přeci jen na rýmu je nejlepší plavání a tím závod začíná, takže jsem byl v klidu.

V den závodu jsem měl nastavený budíček na 3:30 ráno, což je pro mě, jako známého spáče, brutální čas. Bohužel jsem díky nervozitě toho v noci moc nenaspal a spíš se těšil, až zazvoní budík a rozjede se klasický předzávodní kolotoč.

Přesun z města Noosa Heads (kde budeme bydlet dalších 9 měsíců) do Mooloolaby (centrum závodu) proběhl bez komplikací. Finální příprava věcí v depu probíhala stejně dobře, jako cesta a závod pro mě mohl začít. Zbývalo najít záchod, protažení, nasoukání do neoprenu, pusa od Terezky a stojím na startovní čáře, resp. na pláži, ze které se muselo doplavat 100m k první bojce, od které byl oficiální start. 

Je odstartováno. Roztáčím své ruce na maximální otáčky a ne a ne se dostat na přední příčky. Asi si budu muset zalézt do nohou soupeřů a vyvézt se za nimi co nejdéle to půjde. Po první polovině plavání se držím na konci první větší skupinky a jen si hlídám, aby někdo přede mnou neudělal velkou díru, která by znamenala odstřihnutí od skupiny dobrých plavců. V druhé polovině plavání začínáme doplavávat ženské 50+, které startovaly 10 minut před námi. Teprve teď nastává ten správný guláš. Ze skupiny je najednou několik jednotlivců, kteří se snaží najít nejlepší místo na předplavávání již zmiňovaných žen. Takže poslední stovky metrů jsem už vyhlížel pláž, ze které se vbíhalo do depa. Náběh a průběh depem byl nekonečný. Z větší části se běželo po hrubém asfaltu, což mi nedělá vůbec dobře na moje chodidla. Vyplaval jsem na 18. místě a vrhám se na kolo.

Můj srdeční tep dosahuje magických hodnot. Nezbývá mi nic jiného, než začít cyklistickou část volněji. To se mi ale říká, když kolem mě projíždějí ostatní závodníci. Není čas, ztrácet čas. Musím zalehnout do hrazdy a roztočit kladiva - nohy. První polovina cyklistické části se jela po místní rychlostní silnici, kde jsem se kopců nedočkal. Za to vítr a v mém případě i klokanů ano! Čtete správně KLOKANA. Při cestě na otočku se proti mě z ničeho nic vynořil z lesa klokan a skákal v protisměru. Nejdříve jsem si myslel, že už mám halucinace - to docela brzy - ale čím blíže jsem se k němu přibližoval, tím jsem si byl více jistější, že opravdu vidím klokana. Klokan, ne klokan, musím makat dál. Ještě před otočkou, v protisměru, vidím něco, čemu se asi v Austrálii a vlastně v posledních letech říká NO DRAFTING - Aneb chyť si svůj balík a svez si “prdel” až do cíle. Tolik cyklistických balíků, kdy se jela “galda na galdě” jsem neviděl ani v Budapešti - a to je co říct! Teď, jestli se sami sebe ptáte, v jakém balíku jsem měl to štěstí se schovat a pošetřit síly, tak mám pro Vás odpověď. V žádném! Nevím, jak to dělám, ale nikdy nemám to “štěstí” abych se v nějakém svezl a to i přes to, že je drafting zakázaný, protože tady - Na Mistrovství Světa - to absolutně nikdo neřešil. Přijíždím do depa na 15. místě a čas kola 02:23:58 tomu taky odpovídá. Celé kolo jsem si objel pěkně poctivě a vytrpěl jsem si všechny větrné pasáže. Tak to ale přeci má být ne? Toto by si přeci měli říct všichni závodníci po dokončení závodu. Nevadí, tenhle článek to stejně nezmění, zřejmě je to asi “IN”.

Z kola přijíždím do depa značně prošitý, neboť posledních 15 km bylo proti větru, a když jsem si před závodem řekl, že ve všech disciplínách nechám úplně všechno, tak tomu tak muselo být. Znovu probíhám dlouhé depo, o které byli profíci ušetřeni (celkem depo + 1 km navíc na kole mohlo udělat pěkných 7 minut k dobru profíkům). Parkuji kolo do stojanu, nazouvám maratonky a vydávám se vstříc 21km nových zážitků. Za depem je pro nás závodníky připraven pěkný kopec, který nebral konce. Následuje sbíhání a rovinky. To vše ve dvou okruzích. Na nic nečekám a rozbíhám kladiva. První kilometr 3:35min/km, druhý 3:40, třetí 3:50 - sakra, něco je špatně… Nohy chtějí běžet rychleji, ale dech mě nepustí. Na otočce v prvním okruhu beru gel, zapíjím ho Coca-Colou a je rozhodnuto, že dnes poběžím jen na Coca Cole. A ejhle najednou to běží.

To už nabíhám do druhého okruhu. Úvodní kopec vybíhám jako laň a to jen díky neskutečné atmosféře, kterou udělali fanoušci podél trati – skoro jako na Tour de France. Pouštím to z kopce a říkám si „buď teď, a nebo nikdy!“ Vypočítal jsem, že se pohybuji kolem 13. místa v kategorii a to pro mě byl dostačující impulz nechat na trati vše a bojovat až do cíle. Vzpomínám si na slova táty: “posbírej je jako korálky”. Tak OK - jdeme sklízet. První, druhý, třetí, čtvrtý, … a takhle můžu počítat až do posledního kilometru. Předbíhám posledního závodníka z mé kategorie, na kterého to dnes stačilo a mířím do cílové rovinky. Cílová rovinka? Prý tam bylo plno lidí. Já si jen vzpomínám, že jsem se otočil za sebe, zapnul dres a najednou mě drží pořadatelka, která mi ukazuje prstem na invalidní vozík, ať si jdu sednout. Jenom si přeji, aby mě nikam netahala a stála na místě. Rychle to pochopila! Jen co jsem se vydýchal, začal jsem hledat Terku. Stála hned u prvního volného plůtku a já si tak mohl lehnout pod palmy.

Po chvilce následuje živý rozhovor na Facebook všem přátelům a rodině, kteří mě na tu dálku podporovali a fandili v Litvínovské Schole Humanitas.  

Málem bych zapomněl zmínit konečné výsledky. Do cíle dobíhám v čase 04:18:33. V kategorii to stačilo na 7. místo, což beru jako skvělý výsledek a jsem za něj strašně moc rád. Po závodě mohu říci, že jsem tam nechal úplně všechno, co ve mě v ten den bylo. Nemá cenu řešit, jestli bych zajel lepší čas, kdybych nebyl nastydlý. Prostě na kdyby, se nehraje a jede se dál. 

Teď mě čeká odpočinek a hlavně - nástup do nové práce v Austrálii. Pro ty z Vás, co nejsou moc zasvěceni do situace kolem Austrálie, tak tady společně s Terkou budeme zůstávat až do dubna příštího roku, kdy nám zde v Austrálii končí partnerské víza. Já zde budu pracovat na plný úvazek a Terka chodit do školy (bez toho bychom nedostali víza na tak dlouho), plus pracovat na poloviční úvazek.

Nesmím zapomenout poděkovat všem, kteří jste měli i sebemenší podíl na tom, abych se mohl postavit na start Mistrovství Světa v Austrálii. Když jen v “krátkosti” zmíním hlavní postavy - Jarda Hýzl - trenér, Terezka - přítelkyně, Rodiče - mamka, taťka, Sponzoři - Coopervision, SportAreál Klíny, Langhammer optik, Blueseventy, SLS3, Zoot, Isostar, Greiner, Město Most. A nejúžasnější lidi, kteří přispěli jakoukoliv částkou v projektu “Pojeď se mnou do Austrálie” :

Burdovi, Edie & Jára, IronDave@Gabi, Jan Paparega, Jarda Soldátek ml., Jiří Souček – Triathlete, Jitka Kasalová, Kamila Vysloužilová, Langhammerovi, M+I+V+T Studentovi, Macholdovi, Mgr. Helena Malíková, Michal Šubrt, Míša Reindlová, Otakar a Ivana Říhovi, Pavel Vajgl, Roman Ondříšek, Šárka Vosáhlová, Ticháčci ze Stradonic :), Urbanovi – Hopman team, Zdena Vajglová, Zimlet Klíny, Zuzana Vajglová, Terka a Fanda - terkafanda.weebly.com, Tomáš + Pavlínka a jejich hromová parta, Rodina a přátel

Sečteno, podtrženo. Je tu konec měsíce a s ním přichází konec projektu s názvem „Pojeď se mnou do Austrálie“. Projekt jsem spustil 21. Července a dnes 31. Srpna 2016 končí. Něco končí, ale něco úžasného začíná. Už podruhé startuji na MS a tuto neděli 4. Září, za Vaší neskutečné podpory budu stát na startu Mistrovství světa série Ironman 70.3 v Australské Mooloolabě. Pojeď semnou do Austrálie a přečti si, jak tento projekt vznikal…

V loňském roce jsem se v polovině září účastnil závodu série Ironman v Chorvatské Pule, kde jsem se zároveň nominoval na MS v Austrálii. V tu chvíli jsem nevěděl, jak velkou výzvu mám před sebou a těžký úkol – sehnat finance na cestu. Triatlon není tak populární sport, jako tady v Austrálii a tak mi nezbývalo nic jiného, než vymyslet projekt, který mi umožní sehnat finanční prostředky na to, abych mohl startovat na MS. Cesta obnášela koupi letenky, víz, pojištění, startovného, ubytování, dopravu a další nezbytné věci, které potřebuji k trénování. Na tohle všechno jsem nebyl připravený. Se sponzory, které jsem v tu chvíli měl, jsem nebyl schopný pokrýt veškeré náklady na to, abych cestu uskutečnil.

Prvotní myšlenka byla vytvořit projekt, který mne bude charakterizovat. To co dělám, co mě baví a naplňuje. Triatlon. Chtěl jsem vytvořit video z prostředí, ve kterém se denně pohybuji a tím Vás uvést do mého světa. Do světa, který je pod vodou, v cyklistickém sedle, v maratónkách. A povedlo se. Společně jsme vytvořili video, které by mělo motivovat a ve kterém jsou promítnuty veškeré mé dosavadní úspěchy. Cílem pro vytvoření projektu „Pojeď se mnou do Austrálie“ bylo sehnat sponzory.

Projekt jsem spustil koncem července. Jeho součástí byly odměny, dárky, pozornosti, které jsem zvolil jako formu poděkování, za to, že mě v mé cestě podpoříte. Sledovanost projektu a jeho sdílení šlo prudce vzhůru. Video mělo ze začátku pár stovek zhlédnutí. Každým dnem se sledovanost zvyšovala a nakonec video zhlédlo neuvěřitelných 8,4 tisíc uživatelů!!! Projekt podpořilo více jak třicítka jednotlivců a několik velkých firem. Společně jste mě podpořili a poslali částku, která mi vyrazila dech. Vybralo se více jak 49 000 Kč!!! V tak velkou finanční podporu jsem ani nedoufal. Jste skvělí a za to, Vám patří obrovské poděkování. DĚKUJI!

Zbývají poslední dny do závodu a tak přišla milá povinnost nechat vyrobit sponzorské tričko, kde všichni, vy kdo jste mne v mé cestě podpořili, budete zvěčněni. Hezky černé na bílém, ať jste vidět. :-) Čekají mne poslední dny tréninku v této sezóně, kterou uzavře nedělní závod. Od pátku budete mít možnost, podívat se prostřednictvím živých vstupů na mém profilu, do Austrálie a prostřední závodu. 

Od sobotního rána panovaly v Budapešti vysoké teploty, které se v průběhu dne přehouply přes 30°C. Před závodem jsem si stanovil cíl – nominovat se na Mistrovství Světa v polovičním Ironmanu do Amerického Tennessee.

Startovalo se formou rolling start po 3 vteřinách, voda měla 23°C. Díky Martinovi Studentovi, který mi udělal kolem sebe dost místa, jsem se dostal na startu do první lajny. Plavání se odehrávalo v zátoce řeky Dunaj. Po startu nastala tradiční bitka o pozice, která nebrala konce. Boj ustal až po cca 1km a každý si zalezl do nohou soupeře. Plaval jsem za 25:38 na průběžně pátém místě v kategorii, což nebyl vůbec špatný začátek.

V depu jsem se trochu opozdil, když mi nešel sundat neopren přes pravé lýtko, což mělo za následek absolvování zbytku závodu jen s jedním kompresním návlekem od SLS3, který pro letošní sezónu používám, a velmi mi vyhovují. I přes zdržení jsem měl nejrychlejší depo a na kolo jsem vyrážel na průběžné první pozici v kategorii.

Vedení jsem držel až do 15km, kde se kolem mě prohnal pozdější vítěz mé kategorie Michael Kalb. V průběhu prvního okruhu ze dvou mě ještě předjel Vincent Morizot (později 4. Místo). Nechtěl jsem akceptovat jejich tempo. Již od rána bylo jasné, že v teple, které v Budapešti panovalo, se bude rozhodovat až na běhu a chtěl jsem si tak pošetřit síly. Vyhovovalo mi tempo skupiny, ve které se pohyboval i David Jílek. V technických pasážích města jsem si mojí vinou nechal větší rozestup od skupiny, která mi při nájezdu na hlavní třídu poodjela, a už jsem nebyl schopný se jí přiblížit. Druhý okruh jsem tak z 90% absolvoval úplně osamocen. Bylo to pro mě docela psychicky náročné, protože všude okolo jezdily regulérní balíky, společně s rozhodčími na motorkách a já jezdil sám.  

Do depa jsem přijel na čtvrtém místě se ztrátami 5 minut na třetího a druhého a 6 minut zatím na prvního Vincenta Morizota (později 4 místo). V depu na nic nečekám, beru boty (bez ponožek – teď lituji, asi budu chodit týden v pantoflích) a vybíhám vstříc 21 km po rozpáleném asfaltu podél Dunaje.

Nasazuji tempo 3:40min/km a snažím se co nejrychleji smazat ztrátu. V prvním okruhu, ze čtyř, jsem toto tempo byl schopný akceptovat. Ve druhém jsem musel trochu zpomalit na cca 3:50min/km a předbíhám Vincenta Morizota. Na průběžně prvního Michaela mám stále ztrátu 4min, která se nezmenšuje ani ve třetím okruhu, kde mi pomalu začíná docházet. Michael běží opravdu dobře a čekám, co se stane ve čtvrtém okruhu. Dojde mu? Dostane křeče? 4minuty je na 5km docela hodně… Před otočkou předbíhám taťku, který mě ze všech sil povzbuzuje a mě to neskutečně žene dopředu. Dostávám se opět na tempo 3:50min/km. Na otočce se s Michaelem míjíme o trochu později, než tomu bývávalo předchozí okruhy, ale stále je hodně daleko. Snažím se běžet co to jde, a nakonec je z toho čas běhu 1:20 a nejrychlejší běžecký čas v kategorii.

Do cíle dobíhám za neskutečného rachotu povzbuzování celé naší Hujerovic rodiny (Terka, mamka, brácha, jeho přítelkyně Lenky, babičky, dědové, skoro tchýně, tchán, švagr a rodiny Martina Studenta) kteří mě do Budapešti přijeli podpořit. Celkový čas se zastavil na hodnotě 4:02:25, což je můj osobní rekord.   V kategorii jsem se umístil na druhém místě za Michaelem Kalbem. Třetí místo bral Lucas Amirault o kterém jsem celý závod vůbec nevěděl a nebyl ani v oficiálním rozpisu pro mojí kategorii. V absolutním pořadí (i s PROFI kategorií) beru 13. místo z cca. 1700 závodníků. V AGE GROUP kategorii beru 3. místo. 

Večer po závodě bylo vyhlášení, kde jsem si převzal červené „EMKO“. Po vyhlášení se rozdávaly sloty na MS. Pro mojí kategorii byl vypsán pouze jeden slot, který si bohužel vzal první Michael Kalb.

Budapešť byla prvním závodem, ze kterého se dalo nominovat do Ameriky a moje úsilí o nominaci bude pokračovat i nadále. Buď v Austrálii, nebo příští léto v Evropě. Závod v Budapešti byl posledním na Evropské půdě v tomto roce. V pátek odpoledne odlétám společně s přítelkyní do Austrálie na Mistrovství světa, na které se ohromně těším. Letíme s dostatečným předstihem, aby jsem měl čas si po závodě v Budapešti odpočinout, zregenerovat a zároveň trénovat na samotný závod MS, který se koná 4. září na Slunečném pobřeží, Mooloolaba.

Děkuji trenérovi, rodině a všem, kteří mě podporují! Bez Vás by to nešlo.

Pokud chceš odletět se mnou do Austrálie, tak se podívej zde na webu na můj projekt :-)

Video ze závodu na Youtube

Fotogalerie: http://www.finisherpix.com/photos/my-photos/currency/EUR/pctrl/Photos/paction/search/pevent/ironman-703-budapest-2016/pbib/101.html

Ve svých 12 letech jsem si poprvé vyzkoušel „drogu“ jménem Triatlon. K triatlonu jsem se dostal díky rodičům, resp. tátovi, který se triatlonu věnuje již od mého narození. Od svých dvanácti let jsem nevynechal ani jednu závodní sezonu a každým rokem jsem sbíral zkušenosti. Postupem času, jak jsem procházel od žákovských kategorií, dorostenců a juniorů, jsem zjistil, že se nejlépe cítím na delších vzdálenostech. Při přestupu z kategorie Juniorů do dospělých jsem se rozhodl, že se budu věnovat vzdálenostem polovičního Ironmana. Tedy 1,9 km plavání, 80 km cyklistiky a 21 km běhu. První tři roky jsem objížděl závody v České republice. Postupem času, jak jsem se zlepšoval, pod vedením trenéra Jardy Hýzla, jsem vycestoval na svého prvního polovičního Ironmana pod hlavičkou Světové série Ironman. Můj první start se mi povedl na výbornou a k překvapení všech, jsem se umístil na druhém místě ve své kategorii a tím se kvalifikoval na Mistrovství Světa do Rakouského Zell am See! Byl to pro mne jedinečný zážitek a zároveň impulz pokračovat dále a stanovit si tak další, ale hlavně vyšší cíle. V následujícím roce 2015 jsem se zaměřil na zahraniční závody a sbíral body do Světového Rakingu AWA (All World Athlete) série Ironman. V něm se mi podařilo umístit na osmé Světové příčce ve své kategorii, což byl nejlepší výsledek mezi českými triatlety. Startoval jsem i na Mistrovství Evropy Ironman 70.3 Wiesbaden, kde jsem se umístil na třetím místě v kategorii. Prozatím nejlepší rok závodění jsem ukončil na polovičním Ironmanu v Chorvatsku – Pule. Tento závod byl současně i kvalifikační na Mistrovství Světa do Austrálie. V Pule jsem obsadil druhé místo v kategorii a podruhé se tak dokázal kvalifikovat na Mistrovství Světa. Mistrovství se koná 4. 9. 2016 a je pro mě do dnešního dne nejvyšším cílem mé sportovní kariéry.

Do Austrálie odlétám 5. srpna. Samotný závod se odehrává 4. září v Australském Gueenslandu. Letím s dostatečným předstihem, abych se mohl kvalitně připravit ve zdejších podmínkách a dohnat časový posun z letu. Doposud jsem byl schopný financovat Evropské závody sám, nebo s pomocí mých dosavadních sponzorů, ale v tomto případě je rozpočet mnohonásobně vyšší. Celkové náklady se pohybují okolo 100 000 Kč, a proto Vás žádám o jakoukoliv finanční podporu. Každý, kdo přispěje libovolnou částkou, bude dle následující tabulky náležitě odměněn.  

Triatlon není natolik známý sport a finanční prostředky jsou v něm velice omezené. Budu proto rád, když mi pomocí tohoto projektu pomůžete s cestou a startem na Mistrovství Světa. Zpětnou vazbu můžete sledovat na mém webu, Facebooku, či Instagramu (Odkazy na webu).

Děkuji za podporu a těším se na spolupráci. Jakub Langhammer

Platební údaje

Číslo účtu: 43-5528110227/0100

Banka: Komerční banka

Zpráva pro příjemce: „Jméno Příjmení“ a email

- Email bude sloužit pro vzájemnou komunikaci

Kontakt

Jakub Langhammer

Emy Destinové 617, Litvínov

Email: langhammer.jakub@seznam.cz               

Telefon: +420 734 398 469

Web: www.jakublanghammer.cz

Plavání probíhalo ve studeném jezeře Obersee. Voda měla 14,5 °C, což bylo na hraně od zkrácení plavání. Nad zkrácením plavání se dokonce i večer před závodem uvažovalo, ale nakonec bylo rozhodnuto, že se poplave celých 1,9 km v jednom okruhu. V 8:25 zazněl výstřel pro mojí kategorii M18 – 24 let a pro kategorii M25 – 29 let, do které budu přestupovat příští rok. Ihned po startu se utrhlo trio plavců. Dva z mé kategorie (dvojčata Besse) a jeden z vyšší kategorie. Snažil jsem se jich pár metrů udržet, ale jejich plavecký výkon byl o „level“ výše. Zvolil jsem si tedy svoje tempo, a když jsem se po pár minutách otočil za sebe, tak za mnou byla velká propast. Pokračoval jsem tedy osamocen. Za polovinou plavání se ke mě dotáhl můj kamarád a soupeř z loňského MS z Zell am See, Florian Wildgruber (letos kat. M25 – 29 let, pozdější vítěz). Společně jsme doplavali v čase 27min do prvního depa se ztrátou tří minut na bratrské duo.

Florian po nasednutí na kolo do toho pořádně šlápnul a za Rapperswilem jsem ho už neviděl. Opět jsem zůstal osamocen a začal jsem předjíždět jednu závodnici za druhou (20 min před námi startovaly všechny AG ženy). Kolo se jelo ve dvou okruzích s celkovým převýšením necelých 1000m. V polovině prvního okruhu jsem dojel jednoho z bratrů (Juliana Besse). Ten se mě neudržel a pokračoval jsem opět sám a snažil se dojet Daniela Besseho, který se v tu chvíli pohyboval na prvním místě v mé kategorii. To se mi ale nepovedlo. Cyklistickou část jsem objel za 2 hodiny a 23 minut, na druhé pozici se ztrátou pěti minut na prvního.

Ztrátu pěti minut a posléze minutový náskok na třetího, jsem se dozvěděl po prvních pěti kilometrech od mého doprovodu (Terka, mamka, brácha a jeho přítelkyně Lenka). To mě rozhodně nenechávalo chladným. Cítil jsem se dobře a chtěl jsem Daniela doběhnout. V prvním okruhu ze dvou jsem držel tempo kolem 3:40 – 3:50min/km. Po prvním okruhu jsem na něj dokázal stáhnout minutu a půl. V druhém okruhu jsem chtěl běžet, co to dá, bez ohledu na tempo a doběhnout těch zbývajících 3,5 minuty. Na běhu už bylo plno závodníků a zorientovat se, který z nich je Daniel Besse bylo náročné, hlavně když jsem neměl možnost ho někde na trati potkat. Jediný „rozlišovák“ bylo oranžově zbarvené startovní číslo, ale skoro po čtyřech hodinách závodu, jsem viděl všechno oranžově :-)

Celkově jsem skončil na 2. Místě ve věkové kategorii M18 – 24 let a na 20. Místě z 2200 závodníků. Čas se v cíli zastavil na hodnotě 4:13:48. Vzhledem ke kopcovitému profilu na kole si troufám tvrdit, že bych jinak konečně pokořil hranici 4:10:00. Třeba se to povede na rovinatém závodě v Budapešti, který je pro mě dalším velkým závodem před Mistrovství Světa v Austrálii.

Děkuji všem, kteří mi fandí a podporují mě. Speciální dík patří rodině a trenérovi Jardovi Hýzlovi za super tréninky. Dále pak sponzorům Coopervision, Langhammer optik, Klíny sportareál, Blueseventy, SLS3, Zoot, Isostar. DĚKUJI!!!

Ze soustředění ve Stráži pod Ralskem jsem se společně s Martinem Studentem a Lukášem Erbenem přemístil na první letošní triatlon v Poděbradech. Pro mě se jednalo o testovací závod před polovičním Ironmanem ve Švýcarsku. V Poděbradech se již tradičně rok od roku schází kvalitní konkurence a letos tomu nebylo jinak. Škoda jen, že kvalita závodu je pořád na stejné úrovni, ale o tom raději psát nebudu... 

V plavání jsem se snažil plavat co nejrychleji a neztratit cenné minuty na čelo závodu. Z vody jsem vylézal na začátku druhé skupiny s asi patnácti vteřinovou ztrátou na posledního plavce z prvního balíku. V depu jsem ze sebe co nejrychleji sundal super rychlý neopren Blueseventy Helix a vyrazil na kolo.

Taktika na kole byla jasná. Pokusit se přiblížit co nejvíce k čelu závodu. Tato taktika se i díky Lukášovi Slatinskému podařila a dokázali jsme se tak propracovat až na třetí místo. Kousek před depem nás dojel Honza Šneberger, který na kole zajel pěkný výkon.

První Brynda s druhým Štěpánem Krátkým měli po kole velký náskok, který si pohlídali až do cíle. O třetí a další příčky tak rozhodl běh. Z depa jsem vybíhal kousek za Lukášem, který se mi svým strojovým tempem vzdaloval. Zezadu mě ještě v prvním okruhu předběhl Minařík a Šneberger, se kterými jsem se nedokázal udržet. V druhém, posledním, okruhu jsem ještě nestačil na Kowalskiho (POL), který si nakonec dokázal doběhnout pro 4. Místo. 

Celkově jsem tedy skončil na 7. Místě a v kategorii bral třetí místo. S výkonem jsem spokojený. Závod jsem šel z plného tréninku a tomu odpovídal i předvedený výkon. Svojí výkonnost směřujeme společně s Jardou Hýzlem na září, kdy se koná Mistrovství Světa v Austrálii. 

Sečteno, podtrženo: 1. Místo v kategorii M18-24 let a 5. Místo v absolutním pořadí = spokojenost.

Ihned po startu jsem se snažil držet v popředí a vcelku komfortním tempem jsem přiběhl na čtvrtém místě do prvního depa. Po nasednutí na kolo jsem se rozhodl jet lehce až k ceduli „Klíny“, abych připravil nohy na náročnou cyklistickou část. Za cedulí jsem šlápl do pedálů a osamostatnil se. Držel jsem se na druhém místě, asi minutu za vedoucím Karlem Zadákem. Více méně celou cyklistiku jsem jel sám a snažil se, držet si své tepno. Zezadu se postupně přibližovala skupina s Vaškem Holubem, Lukášem Slatinským a Davidem Jílkem. Bohužel na posledních deseti kilometrech mi nohy vypověděly službu a já se začal trápit. V posledních kopcích mě zezadu dojela již jmenovaná skupinka a do depa jsem přijel až na páté pozici. Na běhu mi trvalo celé jedno kolo (ze tří), než jsem se pořádně rozběhl. Ve druhém kole, kdy už jsem se cítil o trochu lépe, byl náskok kluků (Lukáše, Davida a Vaška) tak veliký, že jsem se rozhodl pohlídat si páté místo a pošetřit alespoň trochu sil do letošní sezóny. I když v tak náročném profilu běhu se síly šetří hodně špatně.    

S celkovým výkonem jsem na začátku sezony spokojený. První běh se mi běžel lehce, na kole jsem dokázal prodat natrénované kilometry a dokázal se osamocen poprat s náročnou cyklistikou. Z druhého běhu mám radost, že jsem ho dokázal vůbec uběhnout a nemusel se přetahovat o lepší umístění.

Krušnomana jsem bral jako přípravu na kopcovitý Ironman 70.3 Rapperswil, Švýcarsko. Před Švýcarskem si s největší pravděpodobností odskočím na sprint triatlon do Poděbrad.

19.3.2016 jsem se vydal s partou nadšenců (Martin Student, Jarda Hýzl, Michal Šubrt, David Procházka, Petra Jiránková, Kostruh, Tomáš Langhammer......) na "welness" soustředění. Slovo Welness je v Jardovo - trenérovo pojetí naprosto opakem pravého významu. Welness začal ještě dříve, než jsme se stihli rozkoukat a to večerním během podél moře. Ostatní dny následovalo kolo, jako hlavní motiv dne, se střídajícím se doplňkem plavání a běh. Každou středu byl volnější den s lehkým vyjetím na kole (50km) a sobota zasloužený volno. Mimochodem v sobotu, v den odjezdu, ještě následovalo rozloučení s Kaňonem - 50km. 

Všechny tréninky jsem dle plánu splnil do posledního kilometru, vyhly se mi jakékoliv zdravotní potíže, a tak nemohu soustředění hodnotit jinak než pozitivně. V polovině druhého týdne jsem cítil velký komfort ve všech disciplínách a už se nemohu dočkat prvních závodů. Do těch bude ještě potřeba potrénovat trochu rychlosti a myslím si, že na sezónu budu připraven v plné síle. 

A teď něco pro počtáře, matematiky a prostě všechny co zajímají čísla:
Celkem kolo: 1553km - 57h53min - 23666m převýšení
Celkem běh: 97,5km - 7h56min
Celkem plavání: 12,3km - 3h35min

...a teď se do mě pusťte :-)

Foto:

Welness začínal opravdu v klidu... to jsme ještě nevěděli plán na další dny

Začalo to prvním tréninkem v Kaňonu

Bylo se i běhat po pláži

Občas i trochu foukalo :-)

pomalu se začalo jezdit do kopců a nohy bolely čím dál tím více

Aby se neřeklo, tak jsme se i občas umyli

A hlavně se najedli

Zahřátí po bazénu bylo příjemným zpestřením 

Ani regenerace a protažení nesmělo chybět

Kávička a dobroty v pekárně

Dobrota pod vodou v bazénu

a mnoho dalšího...

Triatlonová sezona se neprodleně blíží a je správný čas představit Vám můj závodní kalendář. Je možné, že nějaké závody ještě přibudou dle aktuálního vývoje.

7.5.2016 se postavím, vůbec poprvé za svojí triatlonovou kariéru, na start domácího závodu Krušnoman Duathlon Klíny. To, jakou verzi si zvolím, nechávám do poslední chvíle otevřenou.  V tomto závodě se budeme chtít jako nová profesionální triatlonová stáj Zoot, ve které budu celou sezonu hostovat, poprvé ukázat před veřejností.

XXX - Bude pro mě následovat již tradiční „bezhákový“ sprint triatlon v Poděbradech, na kterém startuji každý rok. Na tento závod pojedu rovnou z týdenního oddílového soustředění, které se již tradičně koná ve Stráži pod Ralskem. V Poděbradech se mi poslední roky daří a to i s únavou po soustředění.

5.6.2016 budu startovat na prvním zahraničním závodě letošní sezony na Ironman 70.3 Rapperswil – Švýcarsko. Rapperswil je známý svým kopcovitým profilem, který by mi po Krušnomanu měl vyhovovat.

18.6.2016 se společně se svými kolegy ze stáje Zoot postavím na start štafetového závodu při Moraviaman triatlon, který se jede na Ironmanských vzdálenostech (3.8 km plavání – 180 km kolo – 42 km běh). I přes to, že se jedná „pouze“ o štafetový závod, tak konkurence jednotlivých týmů je zde veliká a naše stáj to rozhodně nebude mít jednoduché.

Přelom červen/červenec mám zatím otevřený. Nejvíce zatím kalkuluji se závodem Hopman triatlon, který jsem v roce 2015 vyhrál. Obhajoba vítězství by tedy nebyla vůbec špatná J. Nicméně se o startu na jakémkoliv závodě v tomto období rozhodnu dle aktuální situace.

30.7.2016 mě čeká profilově velice rychlí závod - Ironman 70.3 Budapešť. Tento závod si nachází stále častěji oblibu u českých triatlonistů a pro letošní rok jsem mu podlehl také. Závod budu brát jako poslední test před Mistrovstvím Světa a současně jako první možnost kvalifikovat se na Mistrovství Světa Ironman 70.3 Tennessee – Amerika, který se koná v roce 2017.  

4.7.2016 Je pro mě nejdůležitější datum letošní sezony. V tento den se postavím již podruhé za svojí triatlonovou kariéru na start Mistrovství Světa v polovičním Ironmanu, které se koná v Austrálii. Momentálně dělám vše pro to, abych na tomto závodě zajel prozatím svůj nejlepší výsledek. Budu se snažit vylepšit si umístění z minulého roku (17. Místo v Kat. 18 – 24 let).

Do Austrálie odlétám společně se svojí přítelkyní týden po závodě v Budapešti, abych se stihl perfektně aklimatizovat a připravit se na 100% výkon. Po závodě v Austrálii ještě „nějaký ten pátek“ zůstaneme – přesněji do konce března - 7 měsíců. Příprava na sezonu 2017 bude tedy kompletně probíhat v Austrálii.

Ráno před závodem, ještě než zazvonil budík, nás probouzí silný vítr. Od té doby začínám být nervózní a tuším, že to dnes nebude vůbec lehké.

Start plavní byl formou Rolling start, tedy start všech kategorii najednou. Společně s Pavlínou Švadlenkovou stojíme ve třetí řadě a čekáme na start. Je odstartováno. K první hlavní bójce se mi plavalo parádně. Do první poloviny bez vln a proudů, druhá polovina už začala trochu „houpat“. Po otočce u první bójky se plavalo po proudu a vlnách. To jsem si dost odpočinul. U Druhé hlavní bójky (již obrátkové směrem na pláž) začalo peklo! Připadal jsem si, jako když kolem mě jezdí vodní skútr a úmyslně mi dělá vlny (pro příště dobrý podnět na trénink J). Plavání se tedy stalo bojem o přežití. Vidím pouze plavce před sebou. Naváděcí bójky nejsou vidět natož pláž, kde byl cíl plavání. Jak se dostávám blíže k pláži, tak se vlny zmenšují a konečně spatřuji břeh. S časem 24:04 lezu z vody. Jsem rád, že už to mám za sebou.

Následuje kopcovitý výběh do prvního depa, kde vše zvládám bez problémů. Průběžně jsem na druhé a třetí pozici v kategorii. Kolo se jelo v jednom 90km okruhu (opravdu přesně 90km – na Chorvaty překvapující J). Hned po nasednutí na kolo zjišťuji, že to v tom větru nebude vůbec lehké. První polovina se jela převážně do kopce, s protivětrem. Kombinace silného větru, kopců a rozbité silnice byla hrozná. Naštěstí jedu společně s Martinem Olšanem, s Italem a Belgičanem Lowie Dewittem  (borec z mé kat. nakonec skončil 3. v kat.) V polovině cyklistiky odpadá Ital, ale přidává se k nám další borec z mé kategorie, který pořádně rozjíždí naší „skupinu“. Tentokrát již po větru, kdy se bez problému pohybujeme na hranici 50km/h. Na úzkých a rozbitých silnicích s kombinací občasného bočního větru to nebylo nic příjemného. Následně Martin Olšan nevybírá jednu ze zatáček a padá.  Zůstávám tak se dvěma skvělými cyklisty z mé kategorie. Jejich tempo převážně v zatáčkách nedokáži udržet a nechávám je jet. Přesto je mám až do konce cyklistiky na dohled. V průběhu posledních 15-ti km odpočítávám každý metr a poprvé za letošní sezónu se těším na běh. Kolo odkládám na průběžném čtvrtém místě v kategorii, kdy na třetího ztrácím pár metrů a na druhého minutu a půl.

Běh byl rozdělen do 3,5 okruhu s cílem v samotném centru Puly – Amfiteátr (Arena). V prvním okruhu předbíhám třetího a postupně se přibližuji k druhému. Ten v polovině druhého okruhu zvolňuje a tak ho předbíhám. Ještě v druhém okruhu si na něho dokáži vypracovat více jak minutový náskok.  Zbytek běhu se snažím držet konstantní tempo kolem 4min/km. Zjišťuji, že první v mé kategorii běží na čele celého závodu. Za ním běží ambasador celého závodu Dejan Patrčevič a nikoho dalšího před sebou nevidím. Se mnou jede doprovodný cyklista, takže jsem si uvědomil, že jsem zatím na 3. místě v absolutním pořadí. V euforii potlačuji veškerou bolest. Vyšlo to! 2. místo v kategorii M 18-24let a 3. místo v absolutním pořadí!!! O takovém výsledku se mi ani nezdálo.

Po doběhnutí do cíle mě si mě bere rozhodčí stranou a oznamuje mi, že mě diskvalifikuje. Vysvětluje ale, že mám počkat, že se vše bude ještě řešit. Když svojí lámavou angličtinou zjišťuji důvod diskvalifikace, tak mi bylo řečeno, že cyklista, který jel se mnou v průběhu celé běžecké části, nebyl nikdo z pořadatelů. V momentě mi to zkazí tak skvělý dojem, který jsem ze závodu měl a přemýšlím nad tím, co tam ten cyklista tedy dělal. Celou dobu jsem měl za to, že to je někdo z pořadatelů, který jede před 3. mužem. Nicméně k žádné diskvalifikaci nedošlo.

Daleko závažnější věc, kterou pořadatelé řešili (než mojí diskvalifikaci) bylo, že se v průběhu plavecké části uvolnila jedna z navigačních bójek a více jak 180 plavců si tak zkrátilo plavání, a tak pořadatele nenapadlo nic „férovějšího“, než že zruší VŠEM závodníkům plavecké časy. Start závodu byl formou Rolling start, což znamená, že čas se jim započítal až při vkročení do vody. Během této doby se vlivem silného větru a velkých vln odpoutala jedna z NAVIGAČNÍCH bójek.  Posledních cca 180 plavců naprosto nesmyslně plavalo přes navigační bójky pouze k jedné HLAVNÍ bójce a zpět (místo aby obeplavali dvě hlavní bójky). Přičemž tito plavci měli čas plavání něco málo pod 10 minut.

V oficiálních pravidlech jasně stojí, že navigační bójky jsou pouze a jenom navigační a závodník je může obeplavat buďto z pravé nebo levé strany. Důležité jsou pouze hlavní bójky, které má každý závodník povinnost obeplavat. Pokud si závodník zkrátí trať, měl by být automaticky diskvalifikován! Místo toho, aby vedení závodu diskvalifikovalo 1/10 závodníků, kteří porušili toto pravidlo, a zkrátili si tak plavání o více jak polovinu, raději zrušili VŠEM závodníkům časy z plavecké části. Vedení se takto rozhodlo v průběhu závodu. Nejlépe dopadli borci, kteří jeli výborně cyklistiku a dobře běželi, a objevili se tak na předních pozicích, tím promíchali celkové pořadí. Díky této situaci se Pavlína Švadlenková, která vyhrála v absolutním pořadí, posunula až na třetí místo. Já jsem se posunul z třetího místa absolutního pořadí až na páté místo. I po několika debatách s rozhodčími a vedením závodu se nic nezměnilo a definitivně platí výsledky bez časů z plavání. Tedy zatím se nic nezměnilo… ANYTHING IS POSIBLE!!! :-D

Celý závod z mého výkonnostního hlediska hodnotím jako velice povedený. V plavání jsem se neutopil J, na kole jsem se udržel, s kým jsem potřeboval a na běhu konečně běžel časy pod 4min/km. O 3. místě (5. místě) v absolutním pořadí se mi ani nezdálo. Díky druhému místu v kategorii a absenci prvního z kategorie při Roll Down (udělování slotů – pouze 1 slot pro moji kategorii), jsem se kvalifikoval na MS 2016 do Austrálie. Takže další cíl této sezóny je tedy splněn!!! J Ironman 70.3 Pula byl posledním závodem letošní sezóny a tak využiji volného času a ještě pár dní v Pule pobudu s přítelkyní a pořádně si odpočinu. Hodnocení celé sezony sepíšu v průběhu několika dní. Dalším cílem je úspěšně dokončit studium na VŠ UJEP, takže se rozhodně nudit nebudu J Na závěr nesmím zapomenout poděkovat své rodině, trenérovi, mé přítelkyni, kamarádům a v neposlední řadě sponzorům. Bez Vás bych si nemohl plnit své sny! DĚKUJI. 

Ironman 70.3 World Championship – 17. místo v kategorii 18 - 24 let, čas 4:35.58

Do Zell am See jsme s celou početnou rodinou přijeli v neděli odpoledne. Program byl následovný: v pondělí jsme si udělali výlet na soutěsky v Kaprunu. V úterý nás odradil déšť od dalšího výletu a tak následoval odpočinek na ubytování. Ve středu projetí větší části cyklistiky s Jardu Hýzlem, Petrou Jiránkovou, Pavlem Patákem a jeho manželkou. Čtvrtek prezentace, pátek průvod národů a v sobotu Ironman 70.3 Zell am See s českou účastí (tátou, Martinem Šálkem a ,Petrem Švarcem, který byl třetí ve své kategorii a dalšími). No a neděle, den „D“.

Ráno budíček na půl 8 a odjezd autobusem směr start. Před startem ještě dolaďuji věci v depu a hodinu a půl čekám na start své věkové kategorie. Pak nastává chvíle hektiky. S Davidem Procházkou a Petrou Jiránkovou se nemůžeme dostat mezi diváky a náš doprovod, kde máme uložené neopreny. Naštěstí vše dobře dopadá a díky ochotě jednoho pořadatele se 15 min před startem soukám do neoprenu a konečně jdu na to!

Je odstartováno! Prvních 500m v prvním balíku, ze kterého posléze odpadám. Na otočku plavu sám na čele druhého balíku. Po otočce začínám doplavávat pomalé plavce z kategorie 30 - 35 let, kteří startovali 5 min před námi. Začíná peklo. Míjím jednoho plavce za druhým a nešťastně vyhlížím konec plavecké části. Musím říci, že druhá polovina plavání byla příšerná. Když už jsem se konečně dostal do tempa, tak jsem se najednou ocitl na zádech plavce z předchozí kategorie. To se opakovalo několikrát dokola. V čase 26:07 min. vylézám z vody, běžím do depa a těším se na kolo.

Hned od začátku cyklistické části se jede vysoké tempo. Po cca. 20 km začíná pro mě pravá cyklistika. Přes 10 km dlouhý kopec, kde zúročuji natrénované kilometry a míjím jednoho závodníka za druhým. Cítím se skvěle. Kolem jezdí rozhodčí a rozdávají nesmyslně modré karty (pozn.: penalizace za nedovolenou jízdu v háku). Většina závodníků ani neví za co... Po celou dobu se jelo do kopce ve dvou pruzích vedle sebe s rozestupem tak 6ti metrů. Najednou doslova „přilítne“ rozhodčí na motorce, dá jednomu závodníkovi modrou kartu a jede pryč…  Nikdo nechápe. Na kopec se vyšplhám s parádním průměrem. Následuje všem obávaný sjezd. Jedu opatrně, ale rychle J opět předjíždím jednoho závodníka za druhým. Míjím závodníky u krajnice, kterým se buď kouří z karbonových ráfků, nebo mají probržděný plášť, či leží zaklíněný ve svodidlech. Všude samá sanitka. Po sjezdu nastává asi 10 km úsek, který je stále mírně z kopce. Zařadím se doprostřed skupinky asi 10 borců a valíme to dolů. V tom opět „přilítne“ rozhodčí, tentokrát ke mě a ukáže mi modrou kartu a beze slov ujede. Když se otočím na ostatní závodníky, tak jen kroutí hlavou. Vymlouvat se nebudu, jedeme všichni tak 8 metrů rozestup (podle pravidel máme jet 10 metrů), ale jednání rozhodčího bylo naprosto nepochopitelné a nepřiměřené k dané situaci. Nic si z toho nedělám a jedu dál. V centru Zell am See stavím v penalty boxu, kde musím odstát 5 minut. Během těch 5ti minut tam staví tak 10 borců, kteří dávají též svůj hněv za kartu hlasitě najevo. Však oprávněně, když kolem nás projíždí několik regulérních cyklistických balíků… Po zbytek cyklistické části se šetřím na běh, na který se moc netěším.

Běh byl rozdělený do dvou okruhů kolem jezera. V první polovině prvního okruhu se snažím šetřit. Cítím, že to dnes nebude žádná hitparáda. V polovině prvního okruhu dobíhám vedoucí ženu Danielu Ryf, která byla o kolo napřed. Držím s ní tempo, tedy spíše s motorkou před ní a pomalu se dostávám do tempa. V centru Zell am See probíhám do druhého okruhu kolem úžasného Krušnoman fanklubu (ještě jednou moc děkuji, byli jste skvělí!!!). Dostávám tak do žil plno energie a běžím, co to jde. Jen na každé občerstvovačce zpomaluji a chladím se vodou a ledem. Měl jsem to štěstí, že jsem se nepřehřál jako většina startovního pole. Ledová tříšť pod dresem umí zázraky J.

Do cíle dobíhám s českou vlajkou a jako vždy si posledních pár metrů užívám. V cíli mě přepadají dva pocity. Na jednu stranu radost z dokončeného závodu a na druhou stranu smutek z ne moc povedeného závodu (myslím tím hlavně umístění, nikoliv výkon samotný).

Když se na závod podívám s odstupem dvou dnů, kdy píšu tento report, tak musím konstatovat, že jsem rád i za to konečné 17. místo. Čas vítěze 4:13.30 je naprosto neskutečný! Do cíle se prý doslova doplazil.    

Dalším závodem a zároveň posledním letošním závodem pro mě bude Ironman 70.3 Pula – Chorvatsko. Pro tento závod je vypsáno 30 kvalifikačních míst na Mistrovství světa 2016 do Austrálie (maximálně 2 kvalifikační místa pro každou kategorii). Cíl je tedy jasný.

Děkuji za veškerou podporu a fandění celému rodinnému okruhu, který byl se mnou v místě závodu. Celému oddílu Krušnoman Team, kteří vytvořili neskutečnou atmosféru a husí kůži snad každému závodníkovi. Velké díky patří také trenérovi Jardovi Hýzlovi, který mě výkonnostně dokázal posunout o hodně výš a připravit na každý závod. A také nemohu zapomenout na své sponzory, bez kterých bych tento zážitek a skvělou zkušenost nezažil.

Je úterý odpoledne a já se vracím ze skvělé masáže od Davida Cihláře. Mám chvilku času napsat pár vět o tom, jak se mi závodilo, než se vrhnu do pilného učení na poslední zkoušku z Antropomotoriky.

Do Wiesbadenu jsme vyrazili ve čtvrtek ráno a po příjezdu jsme se šlo podívat do centra Wiesbadenu. Druhý den jsme projeli autem celou cyklistickou část. V sobotu jsme ukládali kola do depa a v neděle byl závod s večerním odjezdem domů.

Na neděli mi zazvonil budík ve 4:45h ráno. Důvodem byl brzký start v 8:10h. Jelikož se plavalo jinde, než byl cíl, tak se ráno pomocí přitavených autobusů přemisťujeme na start plavání.

Startoval jsem 10min po startu profíků. Plavalo se v pískovně poblíž Franfurktského letiště. Kulisou nám byly obrovské letadla přistávající skoro na hladině pískovny. Na startu se stavím do čtvrté řady a netrpělivě čekám na start. Po startu se ihned začínám prodírat přes pomalé plavce, kteří se nepochopitelně postavili do 4. vlny, která značila předpokládaný čas plavání 25min. To se přiznám, neplavu ani já. Odplavala mi tak první skupina. Celou dobu se držím na čele druhé skupiny. Není důvod nikam pospíchat. Po výběhu z vody rychle prolítám depem a nasedám na kolo s asi 2minutovou ztrátou na borce z mé kategorie.

Celé kolo jedu z 95% sám. Na jiných závodech by mi to vadilo, ale protože cyklistika ve Wiesbadenu má asi 1500 výškových metrů převýšení, tak si raději jedu své tempo. Prvních 30km bylo dosti technických. Samý kopec, zatáčky, rozbitá a úzká silnice. Zbylých 60km bylo již po pěkných, pro Německo, typických silnicích. V posledním kopci s následným asi 10km dlouhým sjezdem do centra Wiesbadenu, kde mi tachometr ukazoval magická čísla jsem si vypracoval asi minutový náskok na druhého muže v mé kategorii, který jsem bohužel v depu ztratil. Nemohl jsem najít svojí tašku, kde jsem měl běžecké boty. U svého čísla na stojanu totiž nebyla. Někdo z pořadatelů, co mi jí tam pověsil, asi neuměl číslice. Závodníci na tomto závodě nemají povolen vstup do prostoru druhého depa a tak jsem si tašku nemohl na stojanu zkontrolovat. Taška se našla asi po minutě u jiného stojanu, než měla být. Rychle tak nazouvám svoje Newtony a bok po boku vybíhám s druhým mužem (Jonas Meyer) v mé kategorii.

Běh byl rozdělen do čtyř okruhů. První okruh se společně s Meyerem střídáme v tempu okolo 3:40min/km. Cítil jsem se velice dobře. Dokázal jsem se i na pár metrů vzdálit, ale v polovině druhého okruhu na mě přišla krize a bohužel jsem musel zpomalit. Meyer si na mě tak vypracoval náskok necelé minuty, což se zdálo být rozhodující. Ještě ke konci třetího okruhu, k překvapení obou, se k Meyerovi přibližuji na rozdíl 200m. Ihned jak si mě všiml, tak zrychlil. Já už na zrychlení neměl síly. Čtvrtý okruh jsem si hlídal třetí místo a těšil se do cíle. Cílovou rovinku jsem si jako vždy užil.    

První dvě místa byla kvalifikační na MS 2016 do Austrálie a i když mi na druhé místo chybělo málo,tak jsem spokojený se třetím místem. Beru toto umístění jako velký úspěch a nemůžu se dočkat Mistrovství Světa v Zell am See, které se koná 30.8.2015. Mým posledním závodem bude Ironman 70.3 v Chorvatsku v Pule, kde si užiji zasloužený odpočinek po sezóně.

Děkuji všem sponzorům a přátelům  za podporu. Bez Vás by to nešlo! 30. srpna mi držte palce!

Kuba

Celý týden před Hopmanem jsem se necítil vůbec dobře. Od pondělí jsem dělal vychovatele ve Sport areálu Klíny na dětských táborech, takže na trénink byl čas pouze brzo ráno, nebo večer, unavený po celém dni na Klínech. V pátek večer, den před závodem, jsem nebyl absolutně naladěný na předzávodní režim. Na Hopaman jsem přijel s rodiči dvě hodiny před startem a až na místě zjišťoval plány tratě a pokukoval po soupeřích, o kterých jsem neměl absolutní ponětí. Od Honzy Wainera se dozvídám, že se ve startovce objevili Míra Rybáček, Petr Minařík, Václav Holub a Jaroslav Brynda. Obsazení skoro jako na Českém Poháru. Venca a Brynda nakonec nedorazili.

Plavaly se 3 okruhy s výlezem z vody, což bylo velice fajn. Plavalo se mi parádně, držel jsem se v první skupině s Honzou W., Mírou R., Péťou V. a dalšími dvěma závodníky, takže nebyl důvod nikam spěchat. Po rychlém depu se vydávám na cyklistiku na prvním místě, které držím do konce prvního okruhu cyklistické části (ze 3). Zbylé dva absolvuji společně s Honzou a Mírou. Snažíme se najet cenné minuty na druhý balík, kde se pohyboval skvělý běžec Petr Minařík. Do depa přijíždíme ve třech s asi 6-ti minutovým náskokem na druhý balík. Do běhu vyrážím na první pozici a hned od začátku se nešetřím a snažím se udělat si náskok nad ostatními. Běh se odehrával v okolí Nechranické přehrady, ve čtyřech okruzích. V prvním okruhu jsem si vypracoval minutový náskok, ve druhém okruhu asi 3minuty, ve třetím asi 5minut. Nejvíce jsem se bál Honzy Wainera, který ale neměl svůj den. Čtvrtý okruh už byl z mého pohledu očistec. Naštěstí jsem měl kvalitní náskok na druhého Petra Minaříka (v cíli 6minut) a nemusel se tolik stresovat. V cíli se mi hodinky zastavily na mém rekordním čase z polovičního Ironmana 4h10minut.  V cíli krásná euforie a neskutečná bolest nohou.

Troufám si tvrdit, že úroveň celého závodu byla větší, jak na většině pohárových závodů a to ve všech směrech! Ostatní se mají ještě co učit, nehledě na to, že Hopman triatlon byl pořádán teprve podruhé! Hopman Triatlon mohu jen doporučit. Dovolím si tvrdit, že příští rok bude o tento závod velký zájem, což je pro český triatlon jen dobře.

Děkuji všem, co mě podporují a ženou mě k lepším výsledkům! Dalším závodem bude 8.8.2015 poloviční Ironman ve Wiesbadenu

Ve dne 6.6.2015 jsem se zúčastnil druhého závodu série Ford Czechman Tour  – Czechman triatlon 2015 na tratích 1.9km plavání, 90km kolo a 21km běh.

V plavání se mi dařilo nejlépe z celého závodu. Nejen díky skvělému neoprenu blueseventy Helix jsem vylézal z vody na skvělém 9.místě a měl tak před sebou dobře rozjetý závod. V novém neoprenu jsem plaval teprve po druhé a hned jsem si ho oblíbil.

Na kolo jsem nasedal na konci první, velmi silné, skupinky, což slibovalo velice dobrý začátek závodu. Po prvních kilometrech jsem ale věděl, že dnes to nebude ono. Musel jsem zvolnit a počkat na druhou skupinu a zkusit to znovu rozjet. Jeden okruh ze dvou jsem se zuby nehty držel na chvostu této skupiny, která se ještě se mnou na chvostu propracovala na dohled vedoucí skupiny. Svojí snahou o udržení se v této skupině jsem se akorát odvařil a v druhém okruhu jsem odpadl. Vidět ujíždět kluky, se kterými se dokáži závodit, není nic příjemného. Psychiku jsem měl na bodu mrazu.

Na běh jsem vyběhl s myšlenkami zkaženého závodu. Ukrajoval jsem nekonečné kilometry na rozpálené silnici od sluníčka. V prvním okruhu jsme se s Honzou Šnebergrem shodli, že to dnes není náš den a pokecali jsme o dalších závodech, co nás čekají. V druhém okruhu jsme se trochu rozeběhli, ale to už nám k ničemu nebylo.

Konečný součet: 32.místo v celkovém pořadí a 2.místo ve své věkové kategorii.
Podrobné výsledky: ZDE

I špatný závod je pro další vývoj přínosem a já si z czechmana odvážím cenou zkušenost do dalších závodů a doufám, že jsem si smůlu vybral na celou sezonu dopředu J Je lepší, že se mi toto stalo na Czechmanu, než v srpnu na Mistrovství Světa, které je pro mě největším cílem sezony.

Děkuji svým sponzorům, kteří mě tuto sezonu podporují a ženou mě k nejlepším výsledkům. Jmenovitě Coopervision, Sportareál Klíny, Okula eyewear, Langhammer optik, Newton running, Compressport a Z3r0d.

Na Elbu jsem spolu s rodiči odjel v týdenním předstihu a tak jsem poslední týden letošní přípravy zvládl na Elbě. Aklimatizace probíhala bez problémů, počasí Nám přálo celý týden včetně závodu a nezbývalo než se těšit na start.

Bohužel den před startem jsem se dověděl o úmrtí mojí kamarádky/spolužačky Káti, při autonehodě. Nebylo pro mě jednoduché se s takto tragickou situací vyrovnat. Přicházelo mi plno zpráv ať tento závod jedu za Káťu a to se také stalo.

Letošní první plavání v moři dopadlo dobře. Plaval jsem v první skupině společně s pozdějším absolutním vítězem, který si zřejmě rád dobrovolně naplave pár metrů navíc J. Při výlezu z moře jsem byl na třetí pozici.

Po rychlém depu jsem na kolo vyjížděl společně s prvním a druhým závodníkem. Oba nasadili brutální tempo hned od začátku, které jsem nechtěl akceptovat. Elba je známá velice členitou cyklistickou částí a tak nebyl důvod někam pospíchat.  Na prvním kilometru se kolem mě přehnal ještě jeden závodník a tak jsem polovinu prvního okruhu ze dvou absolvoval sám, než mě dojel 4. v pořadí, se kterým jsem spolupracoval až do konce cyklistické části. Ale ještě v posledním okruhu se nám podařilo sjet třetí

ho závodníka, který na začátku přepálil tempo a byl rád, že se nás udržel (i když v naprostém háku -> bohužel bez rozhodčích). Do depa jsme přijeli ve třech na 3. - 5. pozici.

Na běh jsem vybíhal na třetí pozici asi až do 5 kilometru, kdy se kolem mě přehnal neskutečně rychle běžící Ital, který se snažil doběhnout první dva v pořadí. Ztráta asi 7 a 5minut na první dva byla obrovská a tak si udělal dostačující náskok pro udržení třetího místa, které si udržel až do cíle. To samé by se dalo říci o mě. Jen mě to tak dobře neběželo, což z času 1:33 jde lehce poznat. Neměl jsem svůj běžecký den a tak jsem byl rád, že jsem dokázal udržet čtvrté místo.

Cílová rovinka už byla krásnou třešničkou na dortu za vydařenou sezonou. Teď následuje zasloužený odpočinek a za měsíc nová příprava na těžký rok jak ve škole (ukončení Bc.) tak ve sportu (MS v Zell am See).

IRONMAN 70.3 ZELL AM SEE (1.9km plavání - 90km cyklistika - 21,5km běh)

Můj první start pod Světovou hlavičkou Ironman se vydařil na jedničku!

Do Rakouska  jsem přijel společně s rodiči ve čtvrtek s cílem v hlavě - Nominovat se na Mistrovství Světa 2015, které se koná právě v Zell am See.

Letošní ročník byl pro pořadatele, ale i pro závodníky zkouškou před MS. Připravili pro nás úplně stejné tratě, na kterých budou příští rok "létat" nejlepší borci světa. Dalo se tedy očekávat, že se závodu zúčastní mnoho sportovců, kteří si budou chtít tratě vyzkoušet a zároveň se nominovat. Mezi tyto sportovce jsem patřil i já,

Nastal den závodu. Start všech závodníků byl rozdělen do 5-ti startů dle kategorie. Jako první startovala kategorie Elite, poté následoval start mé kategorie, společně s dalšími dvěma kategoriemi. S velkou nervozitou a neznalostí soupeřů se vrhám do vody. Pole závodníků se na cca. 500m roztrhává a vnikají skupinky. Já se snažím zuby nehty držet na konci první skupinky, což se mi daří asi do 2/3 plavecké části. Ke konci se tato skupina roztrhala a postupně nás začínala stíhat skupina za námi. Při výlezu z vody vylézáme jako jedna velká skupina, která si to rozdá na cyklistické části.

Nasedám na kolo společně asi s osmi závodníky. O pořadí v kategorii nemám žádné informace. Ze začátku začínáme předjíždět slabší ženy a muže z kategorie ELITE. Cyklistická část byla vedena v jednom okruhu s jedním utahujícím se kopcem. Pod kopcem si volím své tempo a dostávám se do čela skupiny, kterou po chvilce opouštím. Těsně před vrcholem dojíždím 3 závodníky, se kterými jsem jel až do konce cyklistické části. K nám se v polovině cyklistiky připojila skupina asi 4 závodníků, společně s dvěma závodníky mojí kategorie.  Do depa přijíždíme jako velice početná skupina.

Při výběhu z depa dostávám od bráchy, mamky a přítelkyně informaci, že se nacházím na 4. Místě v mé kategorii. Jelikož jsem před startem věděl, že na MS postupují pouze 3 nejlepší závodníci kategorie, nebývalo mi, než za to pořádně vzít a snažit se dostat na třetí místo. To se mi na cca. 10km povedlo a dostávám se na třetí místo. Při náběhu do druhého, posledního, okruhu dostávám informaci, že mám 40 vteřin před sebou druhého v kategorii. Zvyšuji tempo a na 16km ho předbíhám. Snažím se držet si stálé tempo a navýšit tak rozestup mezi námi. To se mi povedlo až do cíle a s alespoň lehkým náskokem dobíhám do cíle na druhém místě ve své věkové kategorii M18-24let a na 16. Místě v absolutním pořadí (jen pro zajímavost, z 2,5tisíce závodníků). Cílovou rovinku s oficiální cílovou páskou si velice užívám. Byl to pro mě velice silný zážitek. V cíli dostávám několik gratulací a s jistotou slotu se těším na večerní vyhlášení vítězů a předání slotů.

Do závodu jsem vložit naprosté maximum, na které jsem měl natrénováno, nezměnil bych vůbec nic. Tento úspěch řadím úplně nejvýše, co jsem zatím ve své kariéře dokázal. Teď nezbývá, než se pořádně připravit na příští rok a v Zell am See zajet ještě lepší čas. Místní tratě mi velice vyhovují a tak se mám na co těšit J