Na svém posledním letošním startu jsi obsadil 8.místo v závodě Ironman 70.3 Phuket. Jaké máš dojmy? 

Letos jsem se každým závodem zlepšoval. Ten poslední závod na Phuketu byl pěknou třešničkou na dortu. Po závodě v Xiamenu (dva týdny před Phuketem) jsem prochladl při dlouhé cestě zpět do Austrálie a až do odletu na Phuket jsem marodil. Do toho jsem chodil každý den do práce, takže finální příprava nebyla úplně ideální. Na Phuket jsem přiletěl už v úterý, takže jsem měl do neděle dost času se aklimatizovat na místní podmínky. Naštěstí počasí v den závodu bylo přívětivé, což nahrávalo rychlým časům. S výsledkem jsem spokojený. 

Tímto závodem jsi uzavřel premiérovou sezonu v PRO kategorii. Jak ji hodnotíš? 

Na všech závodech série Ironman 70.3 jsem dokončil v TOP10, takže jsem nadmíru spokojený. Na první rok mezi profesionály, bych řekl slušný výkon. Na Evropana jsem začal závodit vcelku brzo - v březnu na OH triatlonu v Mooloolabě (Austrálie). Poté první velký start v PRO v květnu ve Vietnamu 8. místo, Cebu Filipíny 9. místo, Bintan Indonézie 6. místo, Xiamen Čína 7. místo, Phuket Thajsko 8. místo. Do toho dva závody v AUS 8. místo a 2. místo a jeden závod v ČR, Palava Race, který se mi nepovedl dle mých představ - 5. místo. Oblíbil jsem si závody v Asii. Obzvláště ty, co pořádá organizace Sunrise event. Každému závody v takových podmínkách nevyhovují. Je to úplně jiný závod, než v Evropě. Trvalo mi pár závodů, než jsem zjistil, jak se v Asii závodí, ale stále mě dost věcí dokáže překvapit. 

Co ti udělalo největší radost? Na které rezervy jsi narazil? 

Rezervy mám ve všech disciplínách. Nejvíce na plavání, které do dalších závodů budu muset hodně zlepšit a poté cyklistika, kde mi chybí síla. Když se mi podaří vylézt v prvním balíku na plavání, tak se můžeme bavit o výsledcích v TOP 6. Mám radost ze všech závodů, na kterých jsem byl. Kdybych mohl doporučit nádherný exotický závod, tak doporučím Ironman 70.3 Cebu, FIlipíny. Kombinace kvalitní organizace od Sunrise Event a opravdu neskutečné atmosféry, kdy na každém metru trati byl minimálně jeden fanoušek…. To bylo něco neskutečného. Jen díky fanouškům podél trati jsem tento závod dokončil. Byl jsem opravdu na hranici prvního nedokončeného závodu v kariéře.  

Jak vnímáš kolotoč závodů profi triatlonu? 

Jako jednu velkou rodinu, o kterou je na většině závodů skvěle postaráno. Seznámil jsem se s mnoho skvělými triatlonisty a vzali mě mezi sebe - zatím jako dítě, které je ale umí potrápit. Po prvním závodě ve Vietnamu, kde jsem pořád chodil s otevřenou pusou (reakce na profi podmínky), jsem poprvé zažil, jak to chodí mezi profesionály a ujistil jsem se v tom, že se tímto směrem chci ubírat. Zatím mohu hodnotit jen podmínky na většině závodů v Asii. Co jsem slyšel o Evropě, tak tam většinou žádné večeře a příjemné posezení se sponzory, závodníky a organizátory, nefunguje, nebo jen ve velice malém kruhu.  

Se závoděním v různých zemích je spojené velká porce nacestovaných kilometrů. Baví tě to? 

Záleží, jak se to vezme. Baví mě poznávat nové místa a lidi. Naopak mě nebaví přesuny do cílových destinací. Teď, když sepisuji tento rozhovor, tak mám za sebou 30 hodin na cestě a to mě opravdu nebaví. Snažím se cestovat co nejlevněji, což má za následek dlouhý čas strávený na cestě, ale zase mám o nové zážitky postaráno. Třeba když jsem chybou systému letěl v Bussines class a Tim Reed se mačkal ve stejném letadle v Economy. Tak ano, takové cestování mě baví. Celkem jsem letěl na 6 závodů, navštívil 9 zemí, strávil čistých 122 hodin v letadle, celkem přistál a vzlétl 21 krát a v součtu jsem nalétal více jak 80 tis km, takže jsem v podstatě dvakrát obletěl zemi. 

Před letošní sezonou jsi závodil hlavně v rámci Českého poháru v dlouhém triatlonu. Jak velký to byl pro tebe skok? 

Skok je obrovský, ale jak se říká, kdo se bojí, nesmí do lesa. Počítá se každá vteřina a jakákoliv malá chyba má za následek velký propad ve výsledkové listině. Navíc se v závodě většinou pohybuji osamocen, což v AG nebylo. 

Dělat triatlon na profi úrovni znamená jistě úplně jiný přístup k tréninku, životasprávě, regeneraci a dalším záležitostem. Jaké máš současné podmínky? 

Když napíši “lepší, než v ČR”, tak mě polovina triatlonistů přestane mít ráda, ale je to tak. Nejsem profesionálem na 100%. Stále musím chodit do práce a vydělávat si na cestování a obživu. S tím mi hodně pomáhá přítelkyně, která je až moc tolerantní a místo nehtů, kadeřníka či kosmetiky se mnou sdílí moje sny a pomáhá s tím, abych mohl cestovat a závodit po světě. Nebýt Austrálie, tak nikdy nezávodím za profi a nikdy se za rok nedostanu do tolika nádherných zemí. Na práci si nemohu úplně stěžovat. Pracuji v prázdninovém rezortu, kde dělám takového údržbáře a občas odskočím uklidit nějaký ten pokoj po hostech. Pracuji minimálně čtyři dny v týdnu. Pro tuhle práci jsem v ČR nestudoval 11,5 roku, ale kde jinde se za 4 dny práce dokážete uživit, dělat triatlon a ještě ušetřit na “závodní dovolenou”..

Co tě motivuje a žene kupředu v posouvání výkonnosti a překonávání fyzických i psychických bariér? 

Na začátku sezony to byla výzva vstoupit mezi profesionály. Poté jsem se vždy těšil na ty skvělé podmínky, které mám pár dní před závodem od organizátorů a teď, když už mi přijdou nějaké věci automatické, tak hledám motivaci hodně špatně. Trochu s tím teď bojuji. Je opravdu těžké dávat do něčeho 100%, ale bez 100% odezvy. Tvářit se jako profesionál, ale přitom nebýt profesionál. Jezdit do pěkných destinací, zaplatit drahou letenku a ubytování a pak se kvůli závodu ani nikam pořádně nepodívat. Je to hodně těžké a složité a musím se s tím nějak vypořádat. Již na začátku letošního roku jsem si řekl, že půjdu na dva roky mezi profesionály. Pokud i po dvou letech budu muset dávat do triatlonu více jak 80% finančních prostředků, tak se vrátím zpět do AG a začnu to dělat pro opravdovou radost a kdo ví, třeba se za pár let vrátím mezi PRO. Na závěr chci říci, že chci být profesionálem, chci se triatlonem živit a udělám pro to vše, co bude v mých silách. Mám na to ještě rok, kdy jsem ochotný tomu věnovat všechno.  

Měl jsi možnost sledovat letošní ironmanský svátek na IM Hawaii? Co říkáš na výsledky a výkony? 

Sledoval jsem. Měl jsem možnost mluvit s většinou favoritů osobně a také je sledovat při tréninku. Měl jsem tajného favorita Pete Jacobse. Líbí se mi jeho přístup k tréninkům. Obrátil celou přípravu naruby a byl jsem opravdu zvědavý, jak se mu bude dařit. Když už jsem sledoval online přenos a viděl vývoj závodu, tak jsem přál vítězství Kienlemu. Za mě je to nejlepší triatlet, který podává vyrovnané výkony na TOP úrovni. Samozřejmě každý, kdo se dostane na Hawaii má můj velký obdiv a gratuluji všem CZE triatletům. Děláte skvělou reklamu českému triatlonu. Lepší, než kdokoliv jiný.  

Který moment v letošní tuzemské triatlonové scéně tě nejvíc zaujal? 

Nebýt Etriatlonu, tak nevím vůbec nic o české triatlonové scéně. Za to Vám velice děkuji, děláte skvělou práci a vždy se těším na víkendové zhodnocení závodů a na zajímavé rozhovory triatletů. Do dalších let držím palce a budu sledovat Honzu Volára, Lukáše Kočaře, Petra Soukupa, Helenu Kotopulu a budu přát návrat Pavlovi Petráskovi. Zároveň každý, kdo se věnuje tomuto návykovému sportu, má můj obdiv. 

Závodní sezonu jsi ukončil. Jak pojmeš odpočinek a regeneraci? Co máš v plánu? 

Dám si pár týdnů volno od tréninků a budu muset hodně pracovat, abych si udržel místo v práci. Moc se jim nelíbí moje “dovolené” - jak oni říkají. Chtěl bych se ve dnech volna podívat po Austrálii. S přítelkyní jsme tu už více jak rok a nejdále jsme byli na 300 km vzdáleném Gold Coastu. 

Jak bude vypadat tvé přípravné období? 

To je otázka spíše na trenéra. Každopádně od loňského roku je moje “zimní” příprava hodně teplá. Je hodně náročné najíždět kilometry v brutálním vedru, plavat dlouhé tréninky ve vařícím bazénu a o běhu ani nemluvím. Každopádně lepší, než se psychicky týrat na trenažéru, běhat v mrazech a plavat v uzavřeném bazénu. V tomto období je v Austrálii hlavní závodní období, takže je dost náročné, udržet se v nízkých intenzitách a neblbnout s ostatními. 

Už máš jasno v tom, které závody v sezoně 2018 absolvuješ? 

Musím všechno probrat s trenérem Jardou Hýzlem. Nejspíše to vidím na Ironman 70.3 Vietnam, ale to mluvím hodně dopředu. Láká mě i nový závod Ironman 70.3 Davao - Filipíny. Primárně si budu vybírat závody pořádané Sunrise Event. 

Chystáš se na vánoční svátky domů do Litvínova? 

Na Vánoce určitě ne. Možná o prázdninách na kamarádovu svatbu, kterou bych spojil s nějakým závodem v Evropě. Zatím máme víza do konce příštího roku (Listopad 2018). Co bude poté, nikdo neví, ani já…  

Co děláš nejraději, když zrovna netrénuješ? 

V sezoně neznám nic jiného než ráno trénink, přes den práce a pozdní odpoledne trénink, takže na nic jiného, co by stálo za zmínku, čas není. Teď, když budu mít pár týdnů volno, tak se těším, až půjdu surfovat a na to, jak po práci nebudu muset nic dělat!

Na Phuket jsem odlétal v úterý ráno z letiště na Gold Coast, které je asi 300km od místa, kde bydlím - Noosa Heads. Jelikož jsem odlétal brzo ráno, tak jsme si s Terkou domluvili ubytování z pondělí na úterý u Lukáše a Terky, za což jim nesmírně děkuji. 

Přesun z Gold Cost do Kuala Lumpur a posléze na Phuket proběhl bez komplikací a vcelku čerstvý jsem mohl po 15h na cestě vylést z letiště na Phuketu. Tam na mě čekal můj domácí, u kterého jsem měl zamluvené ubytování přes AirBnB od úterý do pátku. Jelikož bylo ubytování na odlehlém místě, tak jsem si hned druhý den půjčil skůtra, kterého jsem měl k dispozici až do pátku. Mohl jsem tak v klidu jezdit po krámech a restauracích. Na poznávání nových míst bohužel nebyl čas, ale mě to zrovna zde na Phuketu nevadilo, protože jsme celý ostrov v srpnu s Terezkou procestovaly. 

V pátek jsem se přemístil z AirBnB ubytování do oficiálního hotelu od Ironman - Angsana Laguna Phuket. Angsana L. P. je pěti-hvězdičkový hotel, který leží v blízkosti pláže, kde bylo při závodě depo. Díky kompletnímu servisu od Ironman, resp. Sunrise Event jsem nemusel až do pondělí opustit prostory hotelu a mohl se tak plně soustředit na nedělní závod. Mimochodem jsem sdílel pokoj se Slovákem Michalem Bučkem, který žil 15let v Hong Kongu. 

V pátek odpoledne byla na programu registrace a press konference (záznam na mém Facebook profilu). V sobotu pak klasické uložení věcí do depa a lehké tréninkové rozjetí před nedělí. 

V neděli zazvonil budík ve 4 hodiny ráno. Následovala snídaně a opakované návštěvy toalety :-) klasika… Po zkontrolování věcí v depu, jsem se asi na 30min vrátil zpět na pokoj a psychicky se připravoval na závod. Z hotelového pokoje jsem šel již oblečený na startovní čáru, lehce se rozplaval a neuběhlo ani 10min a zazněl výstřel. Prvních 100 m klasická bitka o pozice. U první bojky ztrácím první skupinu plavců a pohybuji se osamocen mezi prvním a druhým plaveckým balíkem. V druhé polovině mě doplave druhý balík, ve kterém se držím až do konce plavání. Z depa vybíhám na 10. Místě s asi 3,5 minutovou ztrátou na prvního. 

Prvních 20 km na kole bylo situováno v národním parku, kde se nachází plno krátkých, ale hodně prudkých sjezdů a výjezdů. Jelikož už od rána pršelo, tak bylo jasné, že tato část cyklistiky bude hodně nebezpečná, ale zároveň se na ní bude dát tzv. nahrabat/ztratit plno času. Po prvním kopci zjištuji, že kopec zvládnu vyjet pouze v sedě, neboť ve stoje mi prokluzovalo zadní kolo. A po prvním sjezdu, který jsem jel skoro celý ve smiku zjišťuji, že další kopec budu muset jet o něco pomaleji, abych nezahučel pod svodidla. Po výjezdu z národního parku se silnice napojuje na místní dálnici, kde dost fouká a profil trati je stále vlnitý. V tomto úseku mě zezadu dojede Francousz Sebastien - ten samý, se kterým jsem jel celou cyklistiku 14 dní zpět v Xiamenu. Neváhám a hned se s ním snažím udržet. Jeho styl a tempo jízdy mi vyhovuje. Za pár minut nás ale dojede a předjede Australan. Sebastien neváhá a v rámci pravidel se za něj shovává. V tuto chvíli tuším, že se těchto borců musím udržet za každou cenu, což se mi až do depa naštěstí povedlo. Bylo to asi mých nejrychlejších 50km, kdy jsem předvedl asi nejlepší výkon na kole za svojí kariéru. Hodně mi pomohlo i nové kolo Argon 18, na kterém jsem se cítil velmi konfortně.   

Do depa přijíždím po 2 hodinách a 17 minutách naprosto vyčerpaný, ale štastný, že jsem se kluků udržel. Na běh jsem v průběhu cyklistiky neměl ani pomyšlení a pouze jsem se soustředil na cyklistický výkon.

S obavami, jak mi to poběží, opouštím cyklistické depo a vrhám se vstříc 21km ve 28 stupních a 85% vlhkosti. Naštěstí bylo sluníčko schované  za mraky, a tak se to teplo dalo vydržet.

Běžely se dva okruhy po 10,5 km. Až do konce prvního okruhu to běželo úplně samo, až jsem se divil. Konec prvního a začátek druhého okruhu jsem začal cítit, jak mi pomalu dochází, ale i v tomto rozpoložení jsem doběhl a předběhl dva kluky, co vyplavali v první skupině. Následně mě ze zadu doběhl Australan, který se postaral o můj skvělý čas na kole a mě již nestačily síly se ho udržet. Od poloviny druhého okruhu jsem zústal na 8. místě. Před sebou jsem měl další kluky asi 3 minuty a za mnou se dotahoval Francousz Sebastien. Snažil jsem se pouze držet stejné tempo a hlídat si pravidelný výdech a nádech. Na posledních třech kilometrech zjištuji, že jsem na 8. místě neohrožen a mohu tak lehce zvolnit a doběhnout v poklidu do cíle. 

V cíli na mě čekalo luxusní občerstvení a ještě lepší masáž. Ve 13:00 jsem byl již na pokoji, vykoupaný, najezený a nesmírně unavený. Zároveň jsem měl velkou radost z předvedeného výkonu, kdy v konkurenci 22 skvělých borců, jsem dokončil na 8. místě.

Před závodem jsem věděl, že vzhledem ke kvalitní konkurenci, budu velice rád za TOP10. Jsem opravdu rád, že se mi závod povedl a mohl jsem tak povedeným závodem zakončit velice povedenou první sezonu mezi Profesionály. Těším se na příští rok a pokud dokáži zlepšit plavání, tak se budeme moci bavit o úplně jiných výsledcích. Těším se na to! 

Závěrem chci poděkovat všem, kteří stojí za tímto výsledkem a za celou vydařenou sezonou, kdy jsem se na všech závodech Ironman 70.3 dokázal umístit v TOP 10 mezi profesionály. DĚKUJI  

V průběhu letních prázdnin jsem zaslechl o závodě v Číně. Netrvalo dlouho a na závodě v Xiamenu, oblast Fujian, jsem figuroval na startovní listině v profesionální kategorii.  O Číně jsem slyšel všechno možné, ale ještě nikdy jsem zde nebyl fyzicky, a tak jsem byl natěšený, jak ve skutečnosti vypadá. 

Odlétal jsem v úterý ráno z Brizbane a čekal mě 9 hodin dlouhý let do Guangzhou, kde jsem měl čtyři hodiny na přestup na přímý let do Xiamenu. Ten trval přibližně hodinu. 

Na letišti v Xiamenu na mě čekala slečna od Ironman pořadatelů, která mě nasměrovala na oficiální transport do hotelu. Vše, včetně cesty letadle probíhalo hladce a tak jsem mohl cca ve 22:00 (místního času - -2hod od AUS)  zalehnout do postele a svěží se probudit do nového středečního dne.

Ve čtvrtek jsem se byl zaregistrovat a obhlédnout Čínské sportovní novinky na Expu. Celý páteční den jsem až na jeden trénink proležel a vyhlížel přicházející formu. Sobotní den byl hodně náročný, kdy hned ráno byl PRO Briefing, po kterém jsme se všichni PRO přesunuly pomáhat se závodem pro děti - IronKids. Nejdříve společná rozcvička, poté předávání medajlí všem dětem co proběhly cílem. Odpoledne jsem měl tři tréninky na rozjetí před závodem a večer jsem byl rád, že ležím v postely.

V neděli ráno, v den závodu, beru všechny věci do depa (PRO měly povolený check in v den závodu). Ani se pořádně nestihnu rozkoukat a stojím na startovní čáře. Stojím tam jako jediný bez neoprenu, pouze v Swimskinu (plavecké kombinéze). Důvod je úplně jednoduchý - zapomněl jsem neopren v AUS. O plavání v neoprenu se dozvídáme až těsně před startem. Celý týden měla voda 22,2 stupnů. V den závodu najedou 21.9stupnů (Pod 22st jsou neopreny povoleny). Nevadí, nic s tím nenadělám, jsem jen na sebe hodně naštvaný. 

Start! U první bojky vzdálené 300m zjištuji, že dostávám od soupeřů neskutečnou nakládačku a přijde mi, že plavu na místě. Za první bojkou se začalo plavat po proudu (po vlnách) až do cíle. Od prvních jsem dostal 3,5minuty, což ve výsledku, bez neoprenu, není zas tak špatné. 

Po prvních pár kilometrech na kole mě dojíždí Francouz Sebastien, se kterým jedu celé kolo. Ze začátku mě hrozně bolely svaly na zadku. Asi tím, jak jsem byl lehce promrzlý z plavání. Bolest po pár kilometrech přešla a mohl jsem se soustředit na výkon. I vzhledem k silnému větru se mi jelo velice dobře a těšil jsem se na běh, ve kterém jsem se za posledních pár týdnů zlepšil. 

Vbíhám do druhého depa, odkládám kolo a běžím 500m pro tašku ve které mám běžecké boty. Přiběhnu ke stojanu a ….. taška s mým číslem nikde. Snažím se hledat všude možně, ale nikde jí nevidím. V euforii beru první tašku, kterou mám po ruce a běžím do stanu. Koukám na boty, jestli jsou moje velikost, ale zjištuji, že z tak velých lodí mi noha vypadne po prvním kroku. Přemýšlím jak uběhnu půlmaraton bez bot. V tom vidím jak za mnou běží Francouz se kterým jsem jel na kole a drží mojí tašku s botami. Uff. Rychle se obouvám a vyrážím vstříc 21km. Na otočku, pěkně po větru, se spíše brzdím, abych nepřepálil začátek. Po otočce, zpět pěkně proti větru, už se pěkně zadýchávám, ale stále držím tempo pod 4min/km. Bežely se necelé tři okruhy. Na poslední obrátce, asi 3km před cílem předmíhám osmého v pořadí, kterému absolutně dochází síly. Za pár stovek metrů vidím sedmého, jak je opřený o plůtek a svíjí se v křečích. Oba dva se po kole zdály být hrozně daleko, ale díky konstantnímu tempu, který jsem dokázal udržet až do cíle, jsem se k nim rychle přibližoval, až nakonec oba předběhl. V cíly s náskokem 3 minut na osmého, končím na sedmém místě. 

Před závodem jsem chtěl být do šestého místa, abych alespoň bral prize money, které by se mi hodily pro zaplacení nákladů na tento závod. Sedmé místo se ale také počítá a jsem nakonec za něj rád. V Číně se sešla kvalitní konkurence, což znamenalo, že šest borců bylo v neděli lepší. 

Po závodě jsme zašli, s ostatními PRO, do místního PUBu, na jedno lokální pivo. V pondělí v poledne jsem se přemístil na letiště a čekal mě den a půl na cestě do Austrálie. Oba spoje byly úplně plný natěšených Čínských občanů a tak jsem si celou cestu pěkně protrpěl na jedné sedačce. Letos snad asi poprvé. 

Příští týden v pondělí se s Terezkou přesouvám na Gold Coast odkud v úterý ráno odlétám směr Hong Kong a posléze Phuket. Na Phuketu mám zaplacené ubytování přes AirBnB do pátku a v pátek se přesouvám do oficiálního hotelu. V neděli se postavím na start Ironman 70.3 Phuket. V pondělí, den po závodě, odletím zpět do Austrálie a tím zakončím celou dlouhou letošní triatlonovou sezonu!  

Jak jsem si prošel Vietnamským peklem

Již od příletu do prvního města ve Vietnamu (Ho Chi Minh Town) jsem věděl, že závod v těchto podmínkách bude naprostý očistec. Stačil mi sprint mezi domestical a international terminálem a měnil jsem triko. 

Do cílové destinace - Da Nang, jsme společně s Terkou přiletěli v noci, ze středy na čtvrtek. Měl jsem tak dostatek času potrénovat a aklimatizovat se na místní podmínky, které připomínají pobyt v sauně. 

V pátek jsem měl na programu Briefing o závodě, registraci + Press konferenci. Vše probíhalo hladce v krásném resortu Hyatt Regency Danang Resort and Spa za plného konfortu ze strany pořadatelů.

V sobotu dopoledne jsem byl na pár minut běhat. Přiběhl jsem spocený jako po hodinovém tréninku v Austrálii a jen v duchu si říkal, jak v tomhle počasí uběhnu půlmaraton, natož absolvuji celý poloviční Ironman. Následoval odpočinek a odpoledne přesun na kole do depa, kde jsem uložil kolo až do neděle. Večer jsem si byl ještě zaplavat v 28 stupňů teplém moři a lehce unavený v 9 večer zalehl do postele.  

Den závodu - neděle 4:15 ráno….
Ve 4:15h ráno mě probouzí ten zatracený budíček. Nemám rád tyhle ranní vstávání, ale to k tomu prostě patří. Jsem už i podle našeho senilního “prezidenta” nenormální, když vstávám dříve, jak v 7 hodin ráno… No nevím, jestli by se mi závodilo lépe přes poledne.

Lehce před pátou ranní zavíráme dveře pokoje a jdeme pro skůtra… tedy vlastně ještě ne. Příroda volá… Musím se vrátit do pokoje. Jen pro představu: prázdné město=Václavák kolem 9. hodiny ranní.
Příjíždíme na místo činu. Kontroluji vše na kole, dofukuji galusky, ukládám “jídlo” (ještě teď je mi z těch gelů špatně) a přesouvám se na místo startu, kde se náhodou potkáváme s Petrem a Andreou Lukos. Prohodíme pár vět, ale myšlenky jsou už úplně jinde… kde mají záchody…? Neobvykle si odkrucuji čtvrtou návštěvu záchodu od rána a vcelku nervozní z úplně jiného závodu mezi profesionály jdu na start. 3,2,1 a už běžíme do pekla. 

Po 500m ztrácím hlavní skupinu a od této chvíle pro mě začíná můj osobní závod. Na plavání jsem od sebe čekal o hodně více. Nevím, co se stalo, ale tohle už nechci nikdy zažít. Vylézám z vody jako po pořádný párty. Hlava se mi točí, nohy necítím a ke všemu přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Začínám závodit sám se sebou.

Sedám na kolo. Roztáčím hůlky na 230w, což mi nedělá vůbec problém. Jen se pořád nemohu dostat do závodní pohody. Tep mám vysoký, nohy pořád zakyselené a do toho psychika na nule, ze špatného plavání. Až na 15km, kdy předjíždím prvního cyklistu, se začínám probírat. V tuhle chvíli pro mě začíná závod, konečně! Na otočce zjišťuji, jakou mám ztrátu. Sakra, ty borci jedou snad na skůtru a startovali 10minut přede mnou. No nic. Snažím se to neřešit a jedu si svůj závod. Nic jiného mi taky nezbývá. Cyklistická část byla na úplné rovině podél moře s jedním výjezdem na most. Takže 99% v aero pozici, vítr jako blázen a sluníčko, které bralo každým kilometrem víc a víc energie. Na každé občerstvovačce beru dvě lahve s vodou, tedy pokud se mi je podaří od staticky stojících Vietnamek chytit. Jednu lahev na “cestu” a druhou hned vylévám na sebe. Za otočkou vidím do té doby vedoucího Raelerta, jak se snaží opravit kolo. To se mu nedaří a pro něho závod končí. Pro mě před chvilkou začal. Blížím se k prostoru startu a cíle, jen mě čeká ještě cca 7km na otočku a 7km zpět do depa. Opět kontroluji rozestupy a zjišťuji, že jsem na borce od 7.místa nic neztratil, ba naopak je trochu dojel. Dostávám tak novou energii a těším se na běh.  
V depu se potkávám s jedenáctým závodníkem. Vybíháme společně na 21km dlouhou trať, která se kompletně běží po silnici podel pobřeží s minimálním stínem. Po této cestě jsme jeli dvakrát na kole, takže do třetice všeho….dobrého? Uvidíme. 

Hned na prvním kilometru se vzdaluji od jedenáctého v pořadí. V zápětí vidím Luka McKenzieho, jak jde pěšky po chodíku zpět do depa. škoda pro Luka, pro mě další impulz. Začínám se soustředit na to, abych se dokázal uchladit. Takže zastavuji u každé občerstvovačky, beru ledy do čepice a leju na sebe všechnu vodu. Na pátém kilometru vidím dalšího soupeře, jak leží ve stínu, úplně vyčerpaný…. 9.místo - TOP10 skoro v kapse, říkám si. Konečně jsem na otočce. V dáli, ve smogu, který je pro Vietnam typický, sotva dohlédnu na hotel, kde byl cíl. V tu chvíli to pro mě byla kosmická vzdálenost. Naštěstí jsem od otočky věděl, že kousek předemnou je borec, na osmém místě. Snažím se zrychlit, dostávám se na jinak otřesné tempo 4min/km a po pár kilometrech ho předbíhám. Stále se snažím držet stejné tempo a zachovat “chladnou hlavu”. Opět jsem v závodě osamocen a jediné co mě žene dopředu jsou občerstvovačky s ledem a studenou vodou. 
Posledních pět kilometrů postupně zpomaluji a na hodinkách odpočítávám každých 100m. Je mi vedro! Začínají mě brát křeče! Bylo to pro mě asi nejdelších 5km v životě. Proti mě beží davy borců, kterým to absolutně nezávidím a na jejich pohledu jen vidím, jak by chtěli být v mé kůži, tedy spíše na mé straně silnice a běžet druhým směrem do cíle. 

Do cíle příbíhám vyčerpaný a zároveň šťastný v dobrý umístění. Cílový čas je naprosto otřesný, ale v tomto závodě se na čas nehrálo. S finisher medajlí na krku hledám bazének s ledem, který po minutě opouštím. Zjišťuji, že mi to nedělá vůbec dobře. Lezu pod studenou sprchu, sundavám závodní dres a tím pro mě závod končí. V nohách ho budu cítit ještě dlouho a v mysli ho budu mít snad napořád! První závod v PRO kategorii, první TOP10 umístění, první skalpy opravdových profesionálů.   

Celý Vietnam byl pro mě obrovská zkušenost. Zjistil jsem, jak se mi přestupem do Profesionální kategorie otevírají dveře a teď je jen na mě, do kterých vstoupím. Doufám, že v dalších závodech předvedu kvalitní výkony a přesvědčím sebe i ostatní, že tento výsledek nebyl jen vyjímka.

Děkuji pořadatelům za nadstandartní servis a já mám ještě 3 měsíce na to, abych se zase o kus dál posunul a při Ironman 70.3 Cebu na Filipínách, kde bude podobné klima, předvedl kvalitní výkon. 
V nepolední ředě děkuji Jardovi za vedení tréninků, sponzorům a všem, kteří mi fandí. 
Kuba