Zdravím Vás
přátelé,
jak jsem včera po
závodě slíbil, tak dnes plním a trochu se rozepíšu o tom, jak se mi závodilo. Dva
dny před závodem jsem chytil smrtelnou nemoc - rýmičku. Snažil jsem se rýmu
nevnímat a soustředit se na závod. Přeci jen na rýmu je nejlepší plavání a tím
závod začíná, takže jsem byl v klidu.
V den závodu jsem
měl nastavený budíček na 3:30 ráno, což je pro mě, jako známého spáče, brutální
čas. Bohužel jsem díky nervozitě toho v noci moc nenaspal a spíš se těšil, až
zazvoní budík a rozjede se klasický předzávodní kolotoč.
Přesun z města
Noosa Heads (kde budeme bydlet dalších 9 měsíců) do Mooloolaby (centrum závodu)
proběhl bez komplikací. Finální příprava věcí v depu probíhala stejně dobře,
jako cesta a závod pro mě mohl začít. Zbývalo najít záchod, protažení,
nasoukání do neoprenu, pusa od Terezky a stojím na startovní čáře, resp. na
pláži, ze které se muselo doplavat 100m k první bojce, od které byl oficiální
start.
Je odstartováno.
Roztáčím své ruce na maximální otáčky a ne a ne se dostat na přední příčky. Asi
si budu muset zalézt do nohou soupeřů a vyvézt se za nimi co nejdéle to půjde.
Po první polovině plavání se držím na konci první větší skupinky a jen si
hlídám, aby někdo přede mnou neudělal velkou díru, která by znamenala odstřihnutí
od skupiny dobrých plavců. V druhé polovině plavání začínáme doplavávat ženské
50+, které startovaly 10 minut před námi. Teprve teď nastává ten správný guláš.
Ze skupiny je najednou několik jednotlivců, kteří se snaží najít nejlepší místo
na předplavávání již zmiňovaných žen. Takže poslední stovky metrů jsem už
vyhlížel pláž, ze které se vbíhalo do depa. Náběh a průběh depem byl nekonečný.
Z větší části se běželo po hrubém asfaltu, což mi nedělá vůbec dobře na
moje chodidla. Vyplaval jsem na 18. místě a vrhám se na kolo.
Můj srdeční tep
dosahuje magických hodnot. Nezbývá mi nic jiného, než začít cyklistickou část volněji.
To se mi ale říká, když kolem mě projíždějí ostatní závodníci. Není čas,
ztrácet čas. Musím zalehnout do hrazdy a roztočit kladiva - nohy. První
polovina cyklistické části se jela po místní rychlostní silnici, kde jsem se
kopců nedočkal. Za to vítr a v mém případě i klokanů ano! Čtete správně
KLOKANA. Při cestě na otočku se proti mě z ničeho nic vynořil z lesa klokan a
skákal v protisměru. Nejdříve jsem si myslel, že už mám halucinace - to docela brzy
- ale čím blíže jsem se k němu přibližoval, tím jsem si byl více jistější, že opravdu
vidím klokana. Klokan, ne klokan, musím makat dál. Ještě před otočkou, v
protisměru, vidím něco, čemu se asi v Austrálii a vlastně v posledních letech
říká NO DRAFTING - Aneb chyť si svůj balík a svez si “prdel” až do cíle. Tolik
cyklistických balíků, kdy se jela “galda na galdě” jsem neviděl ani v Budapešti
- a to je co říct! Teď, jestli se sami sebe ptáte, v jakém balíku jsem měl to
štěstí se schovat a pošetřit síly, tak mám pro Vás odpověď. V žádném! Nevím,
jak to dělám, ale nikdy nemám to “štěstí” abych se v nějakém svezl a to i přes to,
že je drafting zakázaný, protože tady - Na Mistrovství Světa - to absolutně
nikdo neřešil. Přijíždím do depa na 15. místě a čas kola 02:23:58 tomu taky odpovídá.
Celé kolo jsem si objel pěkně poctivě a vytrpěl jsem si všechny větrné pasáže.
Tak to ale přeci má být ne? Toto by si přeci měli říct všichni závodníci po dokončení
závodu. Nevadí, tenhle článek to stejně nezmění, zřejmě je to asi “IN”.
Z kola přijíždím
do depa značně prošitý, neboť posledních 15 km bylo proti větru, a když jsem si
před závodem řekl, že ve všech disciplínách nechám úplně všechno, tak tomu tak
muselo být. Znovu probíhám dlouhé depo, o které byli profíci ušetřeni (celkem depo
+ 1 km navíc na kole mohlo udělat pěkných 7 minut k dobru profíkům). Parkuji
kolo do stojanu, nazouvám maratonky a vydávám se vstříc 21km nových zážitků. Za
depem je pro nás závodníky připraven pěkný kopec, který nebral konce. Následuje
sbíhání a rovinky. To vše ve dvou okruzích. Na nic nečekám a rozbíhám kladiva.
První kilometr 3:35min/km, druhý 3:40, třetí 3:50 - sakra, něco je špatně… Nohy
chtějí běžet rychleji, ale dech mě nepustí. Na otočce v prvním okruhu beru gel,
zapíjím ho Coca-Colou a je rozhodnuto, že dnes poběžím jen na Coca Cole. A
ejhle najednou to běží.
To už nabíhám do
druhého okruhu. Úvodní kopec vybíhám jako laň a to jen díky neskutečné atmosféře,
kterou udělali fanoušci podél trati – skoro jako na Tour de France. Pouštím to
z kopce a říkám si „buď teď, a nebo nikdy!“ Vypočítal jsem, že se pohybuji
kolem 13. místa v kategorii a to pro mě byl dostačující impulz nechat na trati
vše a bojovat až do cíle. Vzpomínám si na slova táty: “posbírej je jako
korálky”. Tak OK - jdeme sklízet. První, druhý, třetí, čtvrtý, … a takhle můžu
počítat až do posledního kilometru. Předbíhám posledního závodníka z mé kategorie,
na kterého to dnes stačilo a mířím do cílové rovinky. Cílová rovinka? Prý tam
bylo plno lidí. Já si jen vzpomínám, že jsem se otočil za sebe, zapnul dres a
najednou mě drží pořadatelka, která mi ukazuje prstem na invalidní vozík, ať si
jdu sednout. Jenom si přeji, aby mě nikam netahala a stála na místě. Rychle to
pochopila! Jen co jsem se vydýchal, začal jsem hledat Terku. Stála hned u
prvního volného plůtku a já si tak mohl lehnout pod palmy.
Po chvilce
následuje živý rozhovor na Facebook všem přátelům a rodině, kteří mě na tu dálku
podporovali a fandili v Litvínovské Schole Humanitas.
Málem bych
zapomněl zmínit konečné výsledky. Do cíle dobíhám v čase 04:18:33. V
kategorii to stačilo na 7. místo, což beru jako skvělý výsledek a jsem za něj
strašně moc rád. Po závodě mohu říci, že jsem tam nechal úplně všechno, co ve
mě v ten den bylo. Nemá cenu řešit, jestli bych zajel lepší čas, kdybych
nebyl nastydlý. Prostě na kdyby, se nehraje a jede se dál.
Teď mě čeká
odpočinek a hlavně - nástup do nové práce v Austrálii. Pro ty z Vás, co nejsou
moc zasvěceni do situace kolem Austrálie, tak tady společně s Terkou budeme zůstávat
až do dubna příštího roku, kdy nám zde v Austrálii končí partnerské víza. Já
zde budu pracovat na plný úvazek a Terka chodit do školy (bez toho bychom
nedostali víza na tak dlouho), plus pracovat na poloviční úvazek.
Nesmím zapomenout
poděkovat všem, kteří jste měli i sebemenší podíl na tom, abych se mohl
postavit na start Mistrovství Světa v Austrálii. Když jen v “krátkosti” zmíním
hlavní postavy - Jarda Hýzl - trenér, Terezka - přítelkyně, Rodiče - mamka,
taťka, Sponzoři - Coopervision, SportAreál Klíny, Langhammer optik,
Blueseventy, SLS3, Zoot, Isostar, Greiner, Město Most. A nejúžasnější lidi,
kteří přispěli jakoukoliv částkou v projektu “Pojeď se mnou do Austrálie” :
Burdovi, Edie & Jára, IronDave@Gabi, Jan Paparega, Jarda Soldátek ml., Jiří Souček – Triathlete, Jitka Kasalová, Kamila Vysloužilová, Langhammerovi, M+I+V+T Studentovi, Macholdovi, Mgr. Helena Malíková, Michal Šubrt, Míša Reindlová, Otakar a Ivana Říhovi, Pavel Vajgl, Roman Ondříšek, Šárka Vosáhlová, Ticháčci ze Stradonic :), Urbanovi – Hopman team, Zdena Vajglová, Zimlet Klíny, Zuzana Vajglová, Terka a Fanda - terkafanda.weebly.com, Tomáš + Pavlínka a jejich hromová parta, Rodina a přátel